Bělorusko a Polsko: Putování v bludném kruhu

Situace na bělorusko-polské hranici je poslední týdny napjatá a plná lidských dramat. Migranti a uprchlíci se snaží proniknout do Polska, odkud se hodlají dostat dál do Evropy. Z průzkumu provedeného v rámci Vsquare vyplývá, že běženci, které polská pohraniční stráž vrací zpět, se zdržují na běloruských vojenských základnách a cvičištích, kde jsou mnohdy násilím nucení k dalšímu ilegálnímu přechodu. 

Díky zprávám, které nám poskytl kurdský imigrant a novinář Rawand Qadir (jméno bylo z důvodů jeho ochrany změněno), ale i další lidé ve stejné situaci, se nám podařilo lokalizovat mnoho takových základen – jedna z nich se nachází v Tokari poblíž polského okresu Mielnik. Začarovaný kruh se však pro tyto lidi nemilosrdně točí dál, i když byli od polských hranic vrácení zpět: běloruské složky imigranty shromáždí ve zmíněných vojenských objektech, nechají je trochu odpočinout a posléze je odvezou opět směrem k Polsku. Každý, kdo se postaví na odpor nebo se rozhodne k návratu do své vlasti, je zbit a hnán psy.

Podle polské pohraniční stráže bylo od vyhlášení výjimečného stavu v tomto regionu, tedy od 2. září 2021, zjištěno k 30. říjnu 2021 více než 27 000 pokusů o narušení polské hranice, skutečně zadržených osob bylo pouhých 574. Úředníci pohraniční stráže tvrdí, že všechny ostatní pokusy o překročení hranice stráže zmařily.

Abychom zjistili, co se s uprchlíky a migranty děje, analyzovali jsme informace zveřejněné na internetu i příběhy získané od humanitárních organizací a samotných migrantů v regionu. Rovněž jsme ověřovali informace zveřejněné pohraniční stráží, propagandistická sdělení vydávaná Běloruskem a obsah z účtů migrantů na sociálních sítích. Pomocí satelitních map a telefonické geolokace jsme také identifikovali místa, odkud byli k hranicím vysíláni, a propojili je s prosbami o pomoc získanými z internetu a od humanitárních organizací.

Důkazy, které se nám podařilo shromáždit, ukazují tragické osudy těch, kteří se pokoušeli překročit bělorusko-polské hranice. Příběh Rawanda Quadira a jeho rodiny je vhodným příkladem. Oba manželé pocházejí z iráckého Irbílu a mají tři malé děti. Jejich synům je šest a osm let, dcera Noor prožila na této Zemi teprve rok.

Vojenské výcvikové prostory

Rawandanova rodina nejprve strávila nějaký čas na vojenském cvičišti ve Stradzechu u Brestu. Podle map se jedná o sportoviště, které je ve srovnání s ostatními běloruskými vojenskými zařízeními poměrně malé. Archivní satelitní snímky z Google Earth mimo jiné ukazují velkou neoznačenou přistávací plochu, místy zakrytou plachtou, a cosi, co připomíná obrněné vozidlo nebo tank. Poté byl kurdský novinář se svými nejbližšími převezen do vojenského prostoru u vesnice Vulce. Najdeme jej na Google Earthu díky videu, které zveřejnil jeden z migrantů.

[embedded content]

Jedná se o jedno z několika neoznačených vojenských cvičišť, nořících se do pohraničních lesů. Ve videu je vidět budova cvičiště s vlající běloruskou vlajkou, okolo sedí pohraničníci oblečení v maskovacích uniformách. Pod jejich dohledem odpočívají na trávě skupinky migrantů, jejich děti si hrají na žebřinách. Scénka vypadá docela idylicky, neboť to nejhorší běžence teprve čeká.

„V noci nás – čtyři lidi – auto odvezlo k polské hranici,“ popisuje Rawand své zkušenosti. „Když jsem vystoupil, měl jsem poprvé opravdový strach, v naprosté tmě nebylo vidět na krok. Obě moje malé děti se pevně držely za ruce a byly vyděšené. Nejmladší dítě bylo s maminkou v jiné skupině. Přijela s dalšími auty a za doprovodu běloruské policie, která nám nařídila vypnout mobilní telefony, jsme vyrazili k polským hranicím. V Polsku jsme ušli zhruba 4 km. Podle instrukcí běloruského převaděče, s nímž jsem byl předtím v kontaktu, jsme měli narazit na čekající auto, což se nestalo. Tu noc jsme zůstali v lese, druhý den šla jiná rodina a dva mladíci hledat auto. Neuspěli, a tak jsme se vyčerpaní a unavení vzdali o kilometr dál polské policii. Dost se nás vyptávali a my je prosili, aby nám pomohli. Naše děti měly velkou žízeň, Poláci nám dali vodu a pak nás poslali na běloruskou hranici.“

Tokari

Z Rawandových zpráv vyplývá, že po dalších neúspěšných pokusech o přechod hranic skončila jeho rodina v táboře pro migranty. Jak jsme zjistili, jednalo se o tábor v malé běloruské osadě Tokari, ležící přímo u hranic.

Rawand Qadir a jeho rodina dorazili do Tokari v noci z 8. na 9. října. Jsou promrzlí, vyčerpaní a hladoví. To však není důvod, aby je běloruská pohraniční stráž nechala dlouho odpočívat. Večer 10. října nám Rawand píše:

„Bělorusové říkají mému známému, že se musí víc snažit a konečně se dostat do Polska. Vyhrožují mu, že pokud se mu to nepodaří, že ho zabijí. Teď mě nutili k tomu samému, všechny rodiny se musí snažit, aby zůstaly v Polsku. Všechno si také natáčí běloruská policie i polští vojáci, kteří jsou od Bělorusů oddělení jen plotem z ostnatého drátu.“

[embedded content]

Rawandovy zprávy jsou jedny z mála propagandou neupravených informací, jež se od imigrantů nucených k přechodům bělorusko-polských hranic dostaly na veřejnost. Na zmíněný region je totiž uvalen výjimečný stav, pro novináře je uzavřený a monopol na zpravodajství o tom, co se v této části světa právě děje, mají pouze státem vybraná konkrétní běloruská a polská média.

Střety mezi migranty a polskými pohraničníky jsou nahrávány běloruskou policií a následně vysílány v tamních médiích. Běloruský Sputnik tak například uvádí, že „Poláci používají zbraně, aby uprchlíky zahnali“.

Polská strana prostřednictvím mainstreamového média niezalezna.pl zase zveřejňuje zprávy o „agresivních migrantech, kteří vtrhli na hranice“.

Realitě tak spíše odpovídají videoklipy, které nám poslal Rawanda Qadir. Na jednom z nich je vidět zoufalá osoba, jež se neobratně snaží srazit balík ostnatého drátu za pomoci dlouhé kovové tyče. (V srpnu 2021 bylo podél polsko-běloruské hranice vztyčeno 150 kilometrů oplocení z ostnatého drátu.) Z druhé strany hranic ho pozorují muži v polských uniformách, aniž by hrozili zbraněmi.

Lokalizace běženců

Dne 8. října 2021 zaslal Rawand svým příbuzným a přátelům zprávu, že jeho rodina uvízla. Informace obsahovala zeměpisné souřadnice odpovídající poloze kousek od Tokaru. Podle lokalizačních údajů získaných z žádostí o humanitární pomoc, které nám poskytla Grupa Granica (Hraniční skupina nevládních organizací poskytujících humanitární pomoc uprchlíkům a migrantům), lze v této části Evropy neboli v trojúhelníku mezi Běloruskem, Litvou a severně od Bělověžského pralesa aktuálně najít každých pět až deset kilometrů velké skupiny uprchlíků tábořící v počtu 200 až 300 osob.

Po obdržení informace začali Rawandovi blízcí navazovat kontakty právě s organizacemi humanitární pomoci, jež podobné zprávy shromažďují, a jakmile se jim podaří zjistit polohu osob, které potřebují pomoc, mohou se k nim dostat s oblečením, potravinami a léky a zdokumentovat žádosti o mezinárodní ochranu. S pomocí nouzových telefonních linek, které tyto organizace zřizují, jsme tak mohli navázat osobní spojení s Rawandou prostřednictvím aplikace WhatsApp a několik dalších dnů sledovat, co jeho rodina prožívá. Avšak jen ve chvílích, kdy mu Bělorusové umožnili nabít baterii telefonu maximálně na 20 % její kapacity.

Na základě zprávy z 9. října jeho skupina nemá vodu ani jídlo. Na videu, které jsme dostali, jsou vidět promrzlí lidé zapalující oheň. Aktivisté Rawandu informují, že 13 kilometrů severně od jejich stanoviště je otevřený přechod, na který by mohl spolu s rodinou dojít a požádat o azyl.

„Bělorusko mě nepustí,“ odpovídá kurdský novinář, „běloruská policie nás pouští jen do Polska. Doleva nebo doprava se můžeme pohybovat pouze do vzdálenosti pět set metrů. Jinak jen přímo do Polska, jinam ne.“

Na hranici Polska a Běloruska. Zdroj: Karol Grygoruk / RATS Agency

Nevíme, kam nás vezou

Mrazivé počasí se začíná projevovat, v táboře navíc dochází pitná voda. Rawanda nám posílá nahrávku muže prosícího Poláky o vodu pro své dítě. Má smůlu – polští vojáci se jen usmívají. Za poslední peníze skupina nakupuje jídlo od Bělorusů.

V pondělí 11. října jim dojde dříví a Bělorusové odmítají prodat další potraviny. Na Rawandových videozáznamech jsou vidět sklíčení uprchlíci bloudící podél hranice. Přesto se znovu pokoušejí o přechod. V 16:30 se něco stane – Rawanda odešle krátkou hlasovou zprávu: „Jsme v Polsku! Prosím vás, přijeďte.“

Kurdský běženec také udává polohu na polské straně hranice a posílá videa, jež během přechodu natočil: členové skupiny dlouhými ocelovými tyčemi sráží k zemi ploty z ostnatého drátu. Migranti přecházejí na druhou stranu a leží na zemi se svými dětmi. Pohraničníci jim nařídí, aby si sedli k plotu. Vše se odehrává téměř v klidu.

O dvě hodiny později, v 18:30, Rawanda upřesňuje polohu od polského města Czeremcha. Vzápětí se ptá a informuje: „Co se děje? Jsou tu obrovská policejní auta. Jsem tu i se svou rodinou. Celá rodina, dohromady je nás dvanáct a více lidí. Nevíte, kam nás vezou? Kam? Do Polska? Do táborů?“

Aktivisté nás informují, že se všichni zřejmě blíží ke kontrolnímu stanovišti pohraniční stráže v Czermechu.

Poslední zpráva od Rawandy přichází v 19:20: „Mám si vypnout telefon? Prosím. Mám strach.“ Poté se jeho telefon definitivně odmlčí.

Aktivisté obvolávají uprchlická centra a kanceláře pohraniční stráže a snaží se zjistit, kde se Rawand s rodinou nacházejí. Nikdo jim nedokáže odpovědět.

Záhada je vyřešena o týden později, když se 18. října 2021 Rawand ozve z Německa, kam se navzdory dalším problémům nakonec dostal i s rodinou a pobývá u své sestry. Plánuje se přestěhovat do uprchlického centra a požádat o azyl. Než mu začne karanténa bez přístupu k telefonu, podělí se s námi o to, co se celý týden dělo.

Vraťte se do Běloruska

Dne 11. října policejní vozy nezastavily na kontrolním stanovišti pohraniční stráže v Czeremcha a další dvě hodiny jely až k hraničnímu přechodu v Bobrownikách, kde úřad Pohraniční stráže přijímá žádosti o azyl od několika vyvolených.

Vozidla ale nezastavila ani tam a místo do uprchlického centra odbočila na sever a téměř 40 osob vyložili u obce Łapicze poblíž běloruské hranice.

Tam je Poláci prostrčili dírou v plotě zpět do Běloruska. „Žádní Bělorusové tam nebyli,“ popisuje Rawanda situaci. „Poláci v uniformách proto s námi přešli hranici a nechali nás tam se slovy: ‚Vraťte se do Běloruska.‘“

Praxe neformálního vyhošťování cizinců (bez dodržení řádných postupů) je známá jako „push back“. Navzdory tomu se však Rawandovi a jeho rodině podařilo brzy poté proniknout téměř stejným místem, kudy je přes hranice provedli Poláci, zpět na druhou stranu a posléze až do Německa.

O několik dní později přijely auty do Německa i další rodiny z tábora v Tokari. V Bělorusku zůstaly pouze ty, jejichž příbuzným v Iráku došly peníze, nutné k zaplacení převaděčů.

Jejich další pobyt zůstává neznámý.

Článek připravili naši kolegové z Vsquare. Celou verzi si můžete přečíst tady. 

Autorka textu: Julia Dauksza (Vsquare)
Překlad: Nina Kodhajová
Autor úvodní fotografie: Karol Grygoruk / RATS Agency, Vsquare. 

Více zde | Podnikat od 500 Kč ? – ANO