Nebojme se vícerychlostní Evropy. Koalice ochotných mohou unii posílit i zachránit
Obchodní válka, geopolitické soupeření, vojenské konflikty, energetická tranzice, surovinová závislost. Evropa čelí tolika hrozbám a výzvám, kam se jen podívá. Ale čelit jim nemůže rozdrobená.
V souvislosti s výzvami, kterým v Evropě čelíme nebo budeme čelit, se opět vynořuje téma takzvané vícerychlostní Evropy. Tedy sice se o něm takto moc nehovoří, protože toto poněkud nepopulární sousloví může evokovat členství první a druhé kategorie, ale takzvaná posílená spolupráce, jak ji oficiálně nazývá unijní právo, má rozhodně potenciál rozlousknout nejeden problém.
Možnost, aby někteří členové Evropské unie postupovali rychleji ve zvolené oblasti, není nic nového. Formálně byla v unijním právu zakotvena v druhé polovině 90. let v Amsterodamské smlouvě, ale fakticky se objevila již dříve. Asi nejvýraznějším příkladem bylo vytvoření bezhraničního Schengenského prostoru. Tato aktivita vznikla nejprve mimo rámec Evropské unie (tehdy ještě Evropských společenství), aby se v průběhu let stala jedním z nejviditelnějších rysů poválečné evropské integrace.
Dalším, možná ještě zjevnějším, projevem vícerychlostní Evropy je společná měna euro, byť ta pod posílenou spolupráci zařazena není, jelikož formálně ke společné měně směřují téměř všechny členské země. Myšlenka je však stejná – na bázi dobrovolnosti prohlubovat integraci tam, kde by se všichni členové neshodli.
Další hrozba migračních vln
Že se nacházíme na prahu (nebo možná už za ním) nestabilní doby, již zní téměř jako ohrané klišé, faktem nicméně je, že nás čekají nelehké výzvy v bezpečnostní i hospodářské oblasti. Ať už dopadne konflikt na Ukrajině jakkoli, Rusko, jako bezpečnostní hrozba, nezmizí. Klidem neoplývá ani Blízký východ a na globální úrovni se schyluje ke konfrontaci Číny a Spojených států, které se navíc od Evropy odvrací. Konflikty a změna klimatu mohou dát opět do pohybu migrační vlny, to vše při probíhající proměně hospodářství, deglobalizaci a energetické tranzici.
Evropské země mají rozhodně větší šanci obstát při jednání v bloku, což si jistě ověříme ve střetu s konfrontačním stylem amerického prezidenta. Není náhodou, že Trumpova administrativa preferuje bilaterální dohody. Trump dobře ví, že ve vztahu k jednotlivým zemím tahá většinou za delší konec.
Koalice ochotných
Evropská sedmadvacítka je velká hospodářská síla, najít shodu všech je ale čím dál těžší. Proto bude institut posílené spolupráce čím dál důležitější. Neúčastnící se země přitom nic neztrácí, není proto důvod „koalicím ochotných“ bránit. Hojnější využívání posílené spolupráce nevyhnutelně oživí otázku jednomyslnosti v tradičně citlivé oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, i v méně problematických politikách však bude pro unijní členy výhodnější jednat v ideově jednotných blocích. Případně ve skupinách čelících podobným výzvám třeba v ekonomice či energetice. Podobný energetický mix či rozvojové plány budou představovat ideální půdorys spolupráce. Bohužel, dosavadní pokusy, jako je například platforma pro společný nákup plynu, zůstávají zatím na půli cesty.
Posílená spolupráce není pizza – větší porce pro jednoho neznamená méně pro ostatní. Nikomu neupírá právo zůstat na současné úrovni integrace, pokud mu vyhovuje. Na druhé straně umožňuje progresivnějším členům zkusit integraci prohloubit, nebo prostě jen efektivněji nalézt řešení. Efektivita a schopnost se dohodnout přitom budou pro budoucnost Evropské unie klíčové.