Někdo už musel ukázat, že lidi proti neonacismu bojují, říká režisérka Julia von Heinzová

A zítra celý svět vychází z vašich vlastních zážitků. Jak moc je autobiografický?

Neřekla bych, že to je autobiografický film, spíš film velmi osobní. Vložila jsem do něj vše, co jsem sama zažila mezi patnáctým a pětadvacátým rokem. Jen jsem to musela vtěsnat do zhruba půl roku života filmové protagonistky Luisy a ještě tak, aby to fungovalo jako příběh. Můj život by pro film nebyl dost zajímavý, já nikdy nevystřelila z pistole, nikdy jsem se nedotkla výbušnin. Ale hodně autobiografických prvků ve snímku zůstalo, dokonce i dost scén a především emocí. Hodně Luisiných motivací vychází z mých vlastních zkušeností. 

Neonacismus je téma, jemuž se německý film nevyhýbá. Proč jste si ho vybrala vy?

Hodně německých snímků vypráví o nacistech, jak historická dramata, tak i ta současná. Jsem za to ráda, určitě to je důležité. Ale napadlo mě, že až se někdo za padesát let podívá na dnešní německé filmy, nepozná z nich, že existovali i lidé, kteří proti neonacismu bojovali. A to mi nepřišlo správné, protože takových lidí je spousta. Někdo to už musel ve filmu ukázat.

Ve filmu bojovníky proti neonacismu ukazujete jako v podstatě ilegální skupinu, která není ve spojení s policií ani jinými autoritami. Neměl by proti neonacismu bojovat sám systém? 

To je velmi důležitá otázka. Násilí by samozřejmě mělo být pouze v rukou vládních orgánů, tak demokracie funguje. Jenže my máme pocit, že struktury pravicových radikálů jsou někdy až moc propojené s policií či armádou. Známe hodně případů, kdy se zbraně armády našly u pravicových organizací. Proto ve filmu Luisa najde krabici s výbušninami, které pocházejí od Bundeswehru. Nedávno extrémní pravičáci vyhrožovali jedné levicové političce a pak se zjistilo, že její adresu jim dala policie. Proto si lidi někdy myslí, že musí proti neonacismu bojovat sami. Což je obrovský problém. 

Oscaři: Nejlepším filmem je Země nomádů, sošky za nejlepší herectví získali McDormandová a Hopkins

Debata o nenásilném a násilném odporu probíhá už velmi dlouho. Jak jste zajistila, abyste nepropagovala ani jednu stranu?

Když jsem byla mladá, následovala jsem lidi, kteří v této otázce měli naprosto jasno, podle nich měl být odpor násilný. I mně to pořád ještě někdy dává smysl, protože v roce 1945 bychom bez násilí nacisty nezastavili. Ovšem časem jsem tuhle jistotu začala víc a víc zpochybňovat a dnes se ptám sama sebe, jak daleko můžeme zajít. Proto ve filmu máme postavy s různými odpověďmi. Luisina kamarádka Batte chce žít správný život ve špatném světě a násilí v něm nemá místo. Luisin energický přítel Alfa schvaluje násilí jako odpověď. Starší Dietmar má aktivismus za sebou a není si jistý, jaký odpor je správný. Snažila jsem se, aby každý z nich měl svou pravdu, aby se diváci zeptali na tuto otázku sami sebe. Film na ni nemá odpovědět, ale třeba se pak o ní můžete díky němu bavit.  

Zajímavost :  Evektor odmítá vrátit dotaci na vývoj letadel. Zažaloval stát

Dost násilná jsou slova rasistického songu, který Luisa slyší na setkání neonacistů. Proč jste onu píseň zařadila? 

Ta scéna je pro Luisu klíčová. Ocitne se tam sama, poté, co se odcizila rodičům i kamarádům, a právě v tomto okamžiku jsem chtěla, aby byla konfrontována s tím nejhorší, co neonacismus reprezentuje. Cítíme spolu s ní, že všechno je ztraceno, a doufám, že diváci budou mít také pocit, že to ještě nemůže být konec filmu, že se ještě něco musí stát. Že musí přijít odpověď na ten song.

Z jiné nacistické písně pochází název filmu. Proč jste si vybrala právě tuto větu, A zítra celý svět?

Teorie takzvané podkovy říká, že radikální levice a pravice jsou si velmi podobné. Já si ale vůbec nemyslím, že levicový extremismus je stejný jako ten pravicový. Aby to bylo z filmu jasné, musela jsem jim dát podobné atributy. Obě skupiny tedy mají centrum. V jednom ale vidíme lidi všech barev, ženy, jídlo zadarmo. V tom druhém jsou jen Němci. V jednom zpívají song Bella ciao, v druhém píseň plnou nenávisti. Přes společné prvky je tedy jejich sdělení naprosto jiné. Samozřejmě ukazuju, která skupina je lepší. Někdy lidé říkají, že to je jedno, násilí je násilí, ale to mi přijde cynické, protože pravičáci zabíjí lidi jen kvůli jejich barvě pleti. Levičáci útočí na nacisty. Pokud jako nácek změníte zítra názor, tak vás levičáci nezmlátí, je to na vás. Oběti pravicového násilí se nemůžou rozhodnout být jiní. Nechápu, pokud diváci v mém filmu najdou, že obě skupiny jsou stejné. Název snímku je pro mě důležitý. Není úplně jasný, musíte o něm přemýšlet. Pochází z té známé písně Hitlerjugend a Luisa a její kamarádi se bojí, že pokud nic neudělají, tak na ta slova dojde – dneska Německo, a zítra celý svět. Na druhou stranu ta věta má v sobě sílu, která se hodí ke každému hnutí mladých. 

Oscarová Země nomádů ukazuje, že bez ekonomické svobody není žádná svoboda

Film se odehrává v současnosti, zatímco vy jste jako aktivistka žila v 90. letech. Kolik se toho změnilo?

Scénář jsem začala psát v roce 2000, první verze ale nebyla moc dobrá, měla moc blízko k mým vlastním zážitkům. Nebyla jsem přesná, všechno jsem romantizovala, chtěla jsem lidi přesvědčit, že je dobré být členem Antify. V podstatě jsem napsala agitaci. A nikdo mi na ni nedal peníze, což bylo asi dobře. Po třicítce jsem navštívila pět přátel z té doby a pokusila jsem se udělat dokument – o tom, jak dnes žijeme, kam se poděl náš idealismus. Ani na to jsem nesehnala finance. Tak jsem začala psát film, který se odehrával v 90. letech, to už byl zárodek A zítra celý svět, na to jsme totiž peníze sehnali. Jenže asi před pěti lety se v Německu začala měnit situace, pravicové hnutí opět posílilo a nám došlo, že nemá smysl, aby se ten film odehrával v minulosti, když na něm není nic historického. Navštívili jsme dnešní levicové skupiny, udělali jsme si nějaké rešerše. V zásadě se to moc nezměnilo, jen komunikace, my ještě neměli mobily. Příběh jsme pak přesunuli do současnosti, ani tak jsme si ale nedokázali představit, jak aktuální náš film bohužel bude. 

Zajímavost :  Tesla neuhlídala Muska. Svými tweety porušil dohodu s Komisí pro cenné papíry

Jak jste vytvářeli příběh, když pak nešlo jen o vaše vzpomínky?

Napsali jsme mnoho verzí, věděli jsme, že děj musí být napínavý a zábavný pro mladé diváky. Nechtěli jsme natočit film jen pro klasické artové obecenstvo. Mám ho ráda, ale tvoří ho většinou lidi nad šedesát, kteří chodí do artových kin. My chtěli natočit dílo i pro školní představení, pro studenty. Potřebovali jsme v něm mít také akci, a proto hned na začátku ukážeme, že Luisa umí střílet.  

Když jste cílili hlavně na mladé diváky, cítila jste kvůli tomu větší zodpovědnost za to, co ve filmu ukážete?

Ano. Původně jsme na konec zařadili sestřih skutečných incidentů, jako byl teroristický útok v Hanau, doprovázený operní hudbou. Jenže když jsme film promítali lidem od šestnácti do dvaceti let, hned po promítání říkali: „Nenávidíme policii!“. Tím mi došlo, že jsem moc agitační, a ten sestřih jsem vyndala. Právě kvůli zodpovědnosti, kterou jsou vůči mladým divákům cítila. Navíc lidi v Německu ty záběry stejně znají. 

Recenze: Rodina proti robotům. O překonání nedorozumění i vzpouře umělé inteligence

Jak náročný byl vznik snímku?

Jde o nízkorozpočtový film, každý ze štábu by si vydělal o dost víc na jiném natáčení. Ale myslím, že naše energie je na výsledku vidět. Potřebovali jsme například hodně komparsistů a mohli jsme jim nabídnout jen šálek čaje a talíř nudlí. V Mannheimu jsme museli sami volat a přesvědčovat lidi, aby přišli na natáčení, bylo to o dost těžší, než když si můžete zaplatit agenturu, která vám na plac přivede stovku lidí. Najít na takový film v Německu peníze je prostě dost těžké. Měli jsme sice silné partnery, ale nestačilo to. Až když jsme našli koproducenta ve Francii, mohli jsme začít točit. V Německu moc politických filmů nevzniká. Doufám, že se to změní. 

Proč se film odehrává zrovna v Mannheimu?

V Berlíně a Hamburgu jsou levicové scény dost silné a pokud k nim patříte, můžete si v nich pohodlně žít, aniž byste potkávali lidi s jiným názorem. Jsou tam stovky lidí, najdete tam partnera, kamarády, práci, byt… Panuje tam jiná energie. V menších městech dochází k větší interakci s okolním světem, neonacisty můžete znát osobně, protože s vámi třeba chodili do školy. Protože tam je komunita menší, musíte v ní být někdy i aktivnější. A to jsem chtěla i ve svém filmu.

Zajímavost :  Soud zrušil opatření, které nařizuje test před návratem individuální dopravou

Natáčeli jste ve skutečné levicové komuně?

Naše komuna ve filmu doopravdy neexistuje, vytvořili jsme ji v kulturním levicovém centru v Mannheimu, řadu jeho pracovníků jsme využili jako kompars. Ale podobná místa ve městech jako Mannheim nebo Bonn fungují, v 90. letech jsem je sama zažila. I my jsme tam měli pytle na kickbox a skupinová setkání. Ta společenství jsou velmi důležitá, jde o nezávislé skupiny, které si lidé organizují sami. Snaží se tam žít tak, jak chtějí, aby žila celá společnost. Což dá práci.

Důležitou pro život v komuně je i vztahová energie mezi jejími obyvateli. Jak jste pracovala s ní?

Myslím, že je důležité mít ve filmu směs motivací a láska, sex a přátelství zásadně ovlivňují vaše rozhodnutí. Někdy to bývá ve fikci moc jednoduché, například hrdinčin táta je nácek, proto bojuje proti nacismu. Jenže tak to reálně nefunguje. Roli může hrát i to, že ve skupině najdete novou rodinu, že se tam zamilujete. Já sama jsem v komuně našla svého manžela Johna. Spousta našich kamarádů se tam dala dohromady. I tohle je v životě důležité. 

Natočila jste několik komedií a filmů pro mladé. Proč jste se pustila do politického tématu? 

V posledních letech jsem si všimla, že mi ty komedie a teenagerovská dramata nestačí, že chci svými filmy reagovat na to, co se děje kolem mě. Vítám, že se stále točí zábavné filmy, ale já jsem i jako filmařka chtěla být součástí dialogu a politické kontroverze. S politickými filmy chci pokračovat.

Obdivujete nějaké starší politické filmy?

Olověnou dobu od Margarethe von Trottové, ta byla pro mě hodně důležitá. Z poslední doby miluju i Občanskou výchovu, Odnikud Fatiha Akina, Wintermärchen od Jana Bonnyho. To jsou německé filmy, které na mě měly vliv. 

Zdroj Zde