Objevování zchátralých budov je adrenalin. Urbex v Česku zdomácněl

Pokud jste se někdy chtěli podívat do míst, kde se točily hororové scény,
nebo toužíte poslouchat všechny nebezpečné zvuky ticha, je načase seznámit se s
urbexem.

Co to je? Objevování zchátralých opuštěných míst, mezi něž patří staré
továrny, bývalé hotely či nemocnice, opuštěné zámky a mnoho dalších objektů,
které člověk vybudoval, ale následně nechal žít vlastním životem. Většina z
nich ale není lehce přístupná, často je problém se k místu dostat. I proto je
urbex mnohdy velice adrenalinovým zážitkem – nikdy nevíte, co vás čeká.

„Zanech jen stopy, odnes pouze fotky,“ zní motto lidí, kteří se urbexu dlouhodobě věnují. Mezi nepsaná pravidla urbexu bezpodmínečně patří zásada nic z místa neodnášet.

Když už se člověk na vlastní riziko rozhodne pro tuto adrenalinovou zábavu, měl by brát v potaz všechna opatření a pravidla, která s urbexem souvisejí. V první řadě musí respektovat, že je na cizím pozemku. Měl by se zkrátka na moment stát přízrakem – tiše přijít, tiše odejít.

Auta porostlá mechem

Mezi známější tuzemské urbexerky patří osmadvacetiletá Katka Havlíková. Společně
s fotografkou Barborou Faiglovou už vydala o urbexu dvě knihy a na svém blogu
Za rohem se dělí se čtenáři o zážitky z cest. S urbexem začala na střední
škole, když jela okolo opuštěného zámečku. Aby měla odvahu přelézt plot, hodila
přes něj deštník, aby už nebylo cesty zpět. Poté objevila urbex komunitu a
začala za opuštěnými místy cestovat i do zahraničí. Pořád jezdí primárně za
atmosférou a inspirací.

Vášní Havlíkové jsou opuštěná auta a staré bazary či vrakoviště. Takové místo ji poprvé uchvátilo na jihu Belgie u vesničky Chatillon. „Představte si čtyřproudovou dálnici, kde najednou všichni lidé vystoupili z aut. Historie tohoto místa je taková, že když se vraceli američtí vojáci z války zpátky do Ameriky, tak jim jeden Belgičan slíbil, že shromáždí auta a armáda pak pošle lodě, aby je převezla zpátky do Ameriky. Nikdy se to ale nestalo. Auta tam tak zůstala a žijí si svým životem. Spousta z nich jsou různě prorostlá mechem a to zbožňuju nejvíc,“ líčí Havlíková.

Za vniknutí na cizí pozemek jí už hrozil postih. V Německu strávila u
výslechu čtyři hodiny a případ skončil u soudu. Havlíková nakonec vyvázla bez
pokuty. „Hlavní je mluvit a usmívat se. Vždycky se nám to vyplatilo. Jednou nás
viděl majitel pozemku, když jsme se mu dobývali do garáže, a na dveřích byla
cedule ‚Urbexeři vypadněte‘. Když na nás byl nepříjemný, začali jsme mu rychle
povídat, co a proč tam děláme, že nemáme v plánu nic ničit a že by nás zajímala
historie jeho budovy a roleb, které se tam nacházely. Pán se najednou úplně
proměnil a začal vyprávět, jak k rolbám přišel. Pak dokonce přepsal ceduli z té
původní na ‚Urbexeři opět vítáni‘,“ směje se Havlíková.

Zajímavost :  IDEA:Zrušení superhrubé mzdy je nejméně výhodné pro nízkopříjmové

Zveřejnit, nebo utajit?

Mezi další nepsaná pravidla urbexu patří zákaz zveřejňování lokalit
opuštěných míst, aby se zabránilo jejich úplnému zničení, které by mohli
způsobit například vandalové. Místa tak často dostávají různé přezdívky a
lokace si urbexeři předávají pouze ve své komunitě. Na některé z nich se
podařilo skrze urbex upozornit do té míry, že se začalo pracovat na jejich
přestavbě.

Tím se tu pak objevuje dilema, které urbexeři řeší – zveřejněním mohou pomoci místo zachránit, ale také uspíšit jeho zkázu. Katka Havlíková pravidla urbexu ctí. Fotografie zveřejňuje, lokace nikoli. O tipy se dělí pouze s lidmi, kterým důvěřuje. Ve své knize o urbexu sice zveřejnila mapu s místy, spíše než mapa je to ale šifra a člověk musí hodně pátrat, aby nějaké místo dohledal.

Urbexer může při objevování tajemných míst narazit i na squattery či
bezdomovce. „S bezdomovci jsme se potkali několikrát, často nám i poradili,
kudy se dostat ven nebo kam nechodit, abychom se nepropadli podlahou,“ vzpomíná
Havlíková. „Hodně si také dávám pozor na vstupy okny, kde trčí skleněné střepy.
I kvůli tomu mám vždycky s sebou kromě foťáku, pevných bot a čelovky taky pevné
rukavice. Dobré je mít i nějaký šátek přes pusu a dezinfekci kvůli různým
plísním a alergiím,“ doplňuje urbexerka.

Některá opuštěná místa mají tak tajemnou atmosféru, že nahánějí skoro hrůzu,
jak potvrzuje zážitek Havlíkové z návštěvy bývalé chirurgie sanatoria Beelitz v
Německu. „Všichni jsme měli vysílačku, abychom vždycky věděli, kde se kdo
nachází. Zašla jsem do jedné místnosti, zkoušela něco říct, ale vysílačka
nefungovala. Tak jsem začala křičet, aby mi někdo odpověděl, ale stále se nic
nedělo. Z místnosti jsem tedy utekla a hned vedle byli naštěstí mí kamarádi.
Prostě mě neslyšeli a já neslyšela je. Přitom jsme byli přímo vedle sebe. To
bylo dost zvláštní,“ líčí urbexerka.

Zajímavost :  Na kurzarbeitu je shoda, vláda návrh večer schválí, řekla Maláčová

Tajemné postavy v Lukové

Kostel sv. Jiří v Lukové na severním Plzeňsku přitahuje urbexery z celého
světa. Atmosférou i příběhem. Pochází z roku 1352. Několikrát vyhořel, ale
pokaždé se ho podařilo znovu postavit. Osudným momentem potom byl pád stropu.

V posledních letech kostel vešel ve známost díky výstavě Věřící sochaře Jakuba Hadravy, který v rámci bakalářské práce na Západočeské univerzitě vytvořil skrze odlitky ze sádry tajemné postavy, jež se staly jak symbolem kostela, tak i nadějí na celkovou rekonstrukci.

Bílé postavy připomínají duše věřících, někdejších sudetoněmeckých obyvatel,
a umocňují tak tajemnou atmosféru kostela. Do sádry některých postav byl přidán
i fosfor a v létě, když na kostel celý den svítí slunce, postavy k večeru
světélkují. Výstava je stálá a kostel se díky ní stal celosvětově známým.
Vstupné je dobrovolné a je použito na opravy kostela. Kostel sv. Jiří tak díky
urbexerům a výstavě dostal další šanci na život.

Secesní škola i bojový štáb

Staré lavice, zatuchlý vzduch a strašidelná sklepení jsou důvody, proč
urbexery lákají i bývalé školy. Jedna taková se nachází ve Strašnicích v Praze
10, kam jsme měli možnost s Katkou Havlíkovou nahlédnout po dohodě s městským
úřadem.

Secesní škola tu stojí od roku 1909 a na konci druhé světové války se v ní plánovalo květnové Pražské povstání. Na fasádě je připevněna kamenná pamětní deska, která poslední válečné dny připomíná. Po skončení války škola sloužila žákům s různými poruchami chování a poté se spojila se střední školou.

Od roku 2009 budova chátrá, ale město má v plánu kompletní rekonstrukci. V
říjnu by se v budově školy měl konat známý festival 4+4 dny v pohybu, který má
za cíl ukázat různorodé divadelní projekty, a tak se secesní škola po jedenácti
letech opět otevře veřejnosti.

Zajímavost :  Firemní pronájmy elektroniky na Alze rostou

Kulturní dům a kino Eden

Cílem urbexerů nejsou jen historické budovy. Kulturní dům vedle nákupního centra Eden v pražských Vršovicích byl postaven na začátku osmdesátých let. Součástí komplexu je i kino, které bylo v provozu do roku 2000, pak ale objekt začal rychle chátrat. Nyní je budova ve velmi špatném stavu a městský úřad v Praze 10 se stále rozhoduje, zda ji opraví, či zbourá. Takové místo je pro urbexery jako stvořené, nicméně je velice těžké se tam dostat.

Radní z Prahy 10 Olga Koumarová vzpomíná, jak v kulturním domě Eden chodila
do tanečních. „Kdysi to byl krásný taneční sál. Byla by opravdu škoda, kdyby se
město rozhodlo do oprav budovy už neinvestovat,“ říká radní. Velký sál uvnitř
dnes zeje prázdnotou, parkety jsou vytrhané a po krásných šatech a podpatcích
mladých dívek není ani památky. Malý důkaz se ale přece jen našel, a to v
podobě třpytivých korálků, které ležely v šatně. A na zdech ještě visí plakáty
z dob, kdy zdejší kino fungovalo.

Urbex rozhodně není ideální zábavou pro každého, ale vidět chátrající školní
tělocvičnu nebo se ocitnout v prázdném kině bez elektřiny se nepoštěstí každý
den. A jak říká Havlíková: „Často stačí zajít jen za roh, abyste se ocitli v
jiném světě.“

Autorka je spolupracovnicí redakce

Zdroj Zde