Trump přitvrdí, bude žádat tři procenta HDP na armádu, říká šéf Evropské obranné agentury

Po výsledku amerických prezidentských voleb se předpokládá, že Evropa převezme více odpovědnosti za svoji obranu a bezpečnost. Bude EU aktivnější?

Evropa už aktivnější je. Nejsilnějším impulzem bylo napadení Ukrajiny Ruskem v únoru 2022. Od té doby vzrostly výdaje na obranu celé EU o téměř třicet procent. A důležité je především to, že z těchto celkových výdajů jde stále více finančních prostředků na investice do modernizace armád, tedy i do obranného průmyslu.

Řada politiků a byznysmenů poukazuje na zprávu bývalého italského premiéra a někdejšího šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho o technologickém zaostávání EU za USA a Čínou. V čem kulhá evropská výroba zbraní a munice?

Největším problémem, od něhož se všechno odvíjí, je roztříštěná poptávka jednotlivých zemí EU a nedostatek kapitálu, investic. Dokud se alespoň v některých oblastech tato poptávka nesjednotí do agregovaných zakázek, evropský obranný průmysl bude mít potíže konkurovat.

Co firmy v současnosti nejvíce svazuje?

Koncerny, jako jsou francouzský Nexter, německý Rheinmetall, španělská loděnice Navantia nebo italská skupina Leonardo, jsou schopny samy investovat do svého rozvoje, protože jsou silně kapitalizované. Ale naprostou většinu zbývajícího evropského obranného průmyslu tvoří střední a malé firmy, které mají problémy s financováním.

Potýkají se s tím i české podniky. Mohou evropské instituce nějak pomoci?

Banky tvrdí, že se opírají o pravidla ESG (Environmental, Social, Governance – pozn. red.) o udržitelném rozvoji a sociálních dopadech průmyslové výroby. Obecně se má za to, že viníkem těchto bariér a problémů je EU. Přitom její orgány i za přispění EDA a následné společné akce evropských ministrů obrany vyjmuly obranný průmysl z původních přísných kritérií, aby nebyl vnímán jako špinavý byznys. Jenže i když EU jasně deklarovala, že toto odvětví je velmi důležité, banky se chovají aktivisticky a pravidla ESG nadále uplatňují. Dějí se takové absurdity, že odmítají transfery peněz navázané na vojenské zakázky pro Ukrajinu. Kritiku neslyšíme jen z Česka, ale také od německých nebo francouzských zbrojařů. Jde to napříč EU. Když se o tom bavíme s našimi americkými partnery, absolutně to nechápou. V USA žádná taková omezení neexistují.

V čem ještě je EU pozadu?

Především v inovacích. Zatímco vláda USA je podporuje v přepočtu 130 miliardami eur ročně, celá EU na nové technologie vynakládá jen 12 miliard, tedy necelou desetinu. Spojené státy se rozhodly takto radikálně posílit inovace z obranného rozpočtu už v roce 2014 v reakci na první vlnu války na Ukrajině. Celkově EU vynaloží letos na obranu asi 330 miliard eur, což je ale pouze třetina toho, co dá Amerika. Srovnání pracuje s veřejnými penězi, nezahrnuje firemní investice.

Nakolik zásadní je nedostatek některých surovin nebo součástek?

EU zaostává za USA a Čínou i proto, že se potýká s vysokými cenami vstupních materiálů a nedostatkem různých komponent, jako jsou polovodiče nebo střelný prach, kde jsme závislí na Číně. To je závažný problém. Evropští výrobci zbraní a munice musejí zároveň platit třikrát až pětkrát více za energie. V neposlední řadě mají nedostatek kvalifikované pracovní síly.

Po inauguraci zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa se očekává další růst výdajů na obranu. Odhadnete, o kolik stoupnou oproti současným dvěma procentům HDP?

Očekávám, že po lednové inauguraci Trumpa se brzy uskuteční jeho cesta do Evropy. Když byl v roce 2017 uveden do úřadu poprvé, v květnu se konala v Bruselu vrcholná schůzka NATO. Tehdy bouchl do stolu a řekl: Plňte závazek výdajů na obranu ve výši dvou procent HDP, nebo Spojené státy začnou zvažovat změnu své podpory NATO. Myslím, že teď to bude podobné. Ale s tím rozdílem, že bude požadovat tři procenta.   

To by zbrojaři přivítali.

Samozřejmě. Ale záleželo by na tom, jak by se peníze v Evropě investovaly. Zda by pokračovalo rozdrobené pořizování různé techniky jednotlivými armádami, anebo by se konečně podařilo nastartovat zásadní velké vyzbrojovací projekty.

Šéf Evropské obranné agentury Jiří Šedivý|Profimedia

V jakých oblastech by měly státy a firmy spolupracovat?

Nejdůležitější je začít definicí cílů. Stanovit si jaké máme ambice, čeho hodláme dosáhnout, jak velké chceme mít vyzbrojovací projekty, které by posilovaly evropský pilíř kolektivní obrany NATO, a čeho by se týkaly. Minulý měsíc ministři obrany EU podepsali politické dohody o projektech, které jsme jim doporučili, a to ve čtyřech oblastech. První se týká integrované protivzdušné a protiraketové obrany, který propojí už stávající aktivity včetně německé, k níž patří i Česká republika. Naše země se přihlásila také k dalšímu projektu na samonaváděcí útočné drony a k rozvoji prostředků elektronického boje. To je velmi podstatná součást obrany. Posledním projektem, do něhož se zapojí přímořské země, je vývoj a výroba nového evropského bitevního plavidla.

Existuje nějaká páka, která by sjednotila evropské výrobce?

Na začátku musí být společné politické rozhodnutí, které vytvoří takzvanou agregovanou poptávku. Velké zakázky s dlouhodobě garantovanými smlouvami, na nichž je shoda více států, jsou přesně to, co evropský obranný průmysl potřebuje. Přicházejí ale první dobré zprávy. Vzniklo například konsorcium francouzské společnosti Nexter a německého Rheinmetallu pro vývoj a výrobu nové platformy hlavního bojového tanku, která nahradí německé obrněnce Leopard 2 a francouzské Leclerc. Je to velký projekt, na kterém se samy dohodly tyto dvě firmy.

Co kromě uvolnění financování bude ještě potřeba udělat, aby se ony čtyři projekty rozběhly?

Stále narážíme na překážky, jako je přetrvávající průmyslový nacionalismus. Jde o upřednostňování národních šampionů, korporací s velkým vlivem. Dále jsou problémy se standardizací neboli se sjednocováním nejrůznějších norem a se vzájemnou certifikací, protože máme sedmadvacet národních certifikačních procesů. A také platí, že čím složitější projekt je, tím náročnější je dohoda na sdílení citlivých technologií či vyřešení práv průmyslového vlastnictví. Tohle všechno musí být ujasněno, než vznikne architektura projektu a začne se s jeho realizací.

Jak dlouho to může trvat?

Jen vytvoření výchozí dokumentace může být otázka několika let. Až se například zahájí projekt jednotné platformy pro evropské bitevní plavidlo, může uběhnout patnáct let, než tuto novou loď uvidíme v akci.

Byla chyba, že EU v uplynulých třiceti letech podcenila investice do obrany a inovací?

Začátek skluzu je rámován koncem studené války, rozpadem Varšavské smlouvy a vírou v úspěšnou demokratizaci Ruska. NATO se navíc zaměřilo na operace mimo svá území, kolektivní obranu nevnímalo jako prioritní. Druhý propad ve výdajích na obranu způsobila globální finanční krize, která začala v roce 2008. Z dat EDA plyne, že Evropa se nominálně vrátila na předkrizovou úroveň obranných výdajů z roku 2007 až předloni.

Evropská obranná agentura loni spustila velké muniční zakázky na doplnění zásob evropských armád, které vyčerpala válka na Ukrajině. Cílem také bylo motivovat firmy k navyšování výrobních kapacit zejména dělostřeleckých nábojů. Podařilo se to?

Máme sjednaných šest desítek rámcových smluv s více než dvaceti evropskými výrobci munice. Deset států EU už uzavřelo smlouvy v hodnotě 350 milionů eur. To je asi 80 až 100 tisíc kusů různých druhů dělostřelecké a další munice. Takže vzhledem k potřebám Ukrajinců žádná velká sláva. Ale evropskému obrannému průmyslu se podařilo výrazně zvýšit výrobní kapacity, zejména v odvětvích, kde je největší poptávka Ukrajiny. Týká se to protivzdušné obrany nebo právě dělostřelecké munice. Například roční produkce nábojů ráže 155 milimetrů se v Evropě zmnohonásobila. Výrazný podíl na tom mají i české firmy. A nesmíme opomenout také českou muniční iniciativu, která přinesla zásadní nárůst podpory Ukrajině v této oblasti.

Zdroj Zde