Nucený podíl českých firem na dostavbě Dukovan by mohl stavbu zdržet
Ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček se nedávno nechal slyšet, že české firmy se na výstavbě nové infrastruktury v okolí plánovaného rozšíření jaderné elektrárny Dukovany budou podílet z více než 90 procent. Popravdě řečeno, bylo by zvláštní, kdyby tomu bylo jinak. Řeč je totiž v tomto případě hlavně o dopravní infrastruktuře, nové bytové výstavbě a o podobných opatřeních, o která zahraniční investoři nemají zas až takový zájem.
Aby bylo možné dopravit do Dukovan komponenty, jako jsou reaktorová nádoba nebo parogenerátory vážící stovky tun, bude nezbytné realizovat řadu investic podél celé dopravní trasy. V souvislosti s výstavbou se má v regionu pohybovat téměř deset tisíc lidí navíc. Pro nově příchozí pracovníky bude zapotřebí postavit přibližně tři tisíce nových bytů.
To vše bude nutné zajistit primárně z veřejných prostředků – tyto náklady se nijak nepromítají do rozpočtu samotné výstavby elektrárny. Nejde přitom o malé výdaje. Pouze dopravní opatření mají do roku 2029 stát 26 miliard korun. Pro porovnání: Za nižší částku nedávno v Polsku postavili paroplynovou elektrárnu s výkonem o třetinu vyšším, než má mít pátý dukovanský blok.
VIDEO: Už jsem se začala učit korejsky, na dostavbu bloků se těším, říká jediná žena, která řídí elektrárnu v Temelíně
FLOW: Už jsem se začala učit korejsky, na dostavbu bloků se těším, tvrdí jediná žena, která řídí elektrárnu v Temelíně • e15
Jinou věcí jsou v tomto případě samozřejmě provozní náklady, nicméně po odstavení uhlí budeme i my potřebovat nové plynové zdroje. Alespoň část paliva pro tyto elektrárny by navíc ve formě biometanu mohli vyrábět čeští zemědělci, zápasící s váznoucím odbytem tradičních produktů. Podle všeho je nicméně vládní prioritou nikoliv bezpečný odklon od uhlí, ale právě výstavba nového jádra, která se však s koncem uhlí míjí v čase.
Jaderné výstavby se nemůže dočkat také řada průmyslových podniků. Ty proto usilují o smluvní zakotvení podílu českých firem v objemu alespoň 65 procent z celkového objemu zakázky v hodnotě několika stovek miliard. Otázkou ovšem zůstává, jak velký prostor se v tomto případě pro české podniky reálně nabízí a nakolik může být podobný závazek v konečném důsledku kontraproduktivní.
V Dukovanech má totiž vzniknout nový energetický zdroj s plánovanou životností desítek let, a nikoli jakási hladová zeď, vytvářející aktuální odbyt pro domácí průmysl. Pokud má korejská strana ručit za dodržení termínů a kvality, bylo by vhodné nechat výběr dodavatelů zvláště některých kritických komponent na rozhodnutí právě korejské strany.
Od toho by se pak měl následně odvíjet možný podíl českých firem, a nikoli naopak. Případné zpoždění výstavby vlivem českých dodavatelů by se kvůli zvolenému modelu financování mohlo negativně promítnout do celé domácí ekonomiky.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky
