Konec ruské ropy se blíží, pojistky fungují. Za dveřmi ale číhá další závislost
Po dvou letech od zavedení unijního embarga na dovoz ruské ropy končí výjimka, kterou Česko využívalo pro domácí rafinerie. Nově bude do Česka proudit surovina jen přes propojení IKL z Bavorska, a to díky rozšíření Transalpinského ropovodu (TAL). Projekt stál miliardu a půl, ale posuzovat jej čistě z hlediska nákladů by bylo strategickou chybou.
Kvůli specifikům zpracování ropy bylo Česko jednou ze zemí, které si po uvalení embarga vyjednaly časově omezenou výjimku na dovoz ropovodem Družba. Rafinerie v Litvínově, na rozdíl od té v Kralupech, musela najít náhradu svým složením nejbližší ruské surovině, aby mohla fungovat i po „přehození výhybky“. Toto přechodné období nyní končí. Projekt rozšíření ropovodu TAL finišuje a do poloviny roku 2025 ruská surovina z českých trubek zmizí docela. Ekonomická logika projektu by mohla napovídat, že by bývalo bylo výhodnější dál žádat o výjimku a ruskou ropu odebírat bez nutnosti dalších nákladů. Je to ale právě tato logika, která se pro úvahy o energetické bezpečnosti ukazuje jako nevhodná. Ostatně v ropném zásobování se důležitost strategického rozhodování ukazuje již podruhé v polistopadové éře Česka.
Chvála alternativám
Protiargumenty založené na ekonomické nevýhodnosti diverzifikace zaznívaly již počátkem devadesátých let, když se tehdy Česko rozhodlo zbavit jednostranné závislosti na ruské ropě právě postavením alternativní cesty z Bavorska. Z krajních pólů politického spektra tehdy zaznívalo, že Česko pouze draze zaplatí za stavbu, jíž bude proudit dražší ropa, kterou země ani nepotřebuje. Oba tyto póly opíraly své argumenty o jiné motivy, vadnost jejich argumentace a důležitost alternativy se nicméně v následujících letech prokázala mnohokrát, když ropa Družbou z různých důvodů přestávala proudit.
Ať už to byly spory ruských dodavatelů s tranzitními zeměmi v devadesátých a nultých letech, technické závady, kontaminace suroviny jako v roce 2019, nebo nikdy neobjasněné příčiny, bezpečnost nebyla díky alternativnímu propojení z roku 1996 nikdy ohrožena. Problémům se Česko vyhnulo, i když dodávky přestaly téct v létě 2008, hned po podpisu smlouvy o umístění systému americké protiraketové obrany ve středočeských Brdech. I ten největší naiva si tehdy musel říct, že taková „náhoda“ je krajně podezřelá. S konečnou platností se pak nebezpečí zdrojové závislosti na Rusku ukázalo s ruskou invazí na Ukrajinu. Snad si toto nebezpečí uvědomují i na Slovensku a v Maďarsku, které i nadále trvají na dovozech Družbou, přestože by čistě technicky většinu importu mohly obě země nahradit zřejmě již nyní.
Směrem k odolnější Evropě
Diverzifikace funguje jako pojistka. Většinu času není třeba a čistě z finančního pohledu se může zdát jako mrhání. Když však přijde krize, je k nezaplacení. Zas a znova se potvrzuje, že energetická bezpečnost nemůže být pouhou výslednicí působení nabídky a poptávky bez ohledu na původ zdrojů a že na ni nelze jednoduše nalepit cenovku. Tím spíše ne v době sílícího geopolitického napětí. Tento zápas bohužel jen tak neskončí. Bezpečné dodávky ropy a plynu máme možná vyřešeny, na obzoru se však už rýsuje další výzva v podobě závislosti na dodávkách kritických surovin. Česko svoji historickou zkušenost s nebezpečnou závislostí má a mělo by ji proto využít na úrovni EU k prosazování politik, které Evropu učiní odolnější. Naivně čekat, že zafunguje trh, by byla chyba.
Autorem je expert na energetickou bezpečnost, Masarykova univerzita
