Stát dotuje i ty zemědělce, kteří nic neprodukují. Česko je na chvostu Evropy
Přetrvávající představa o tom, že je české zemědělství je mimořádné intenzivní, už neplatí. Čeští zemědělci jsou na chvostu efektivity v Evropě – jejich produkce na hektar dosahuje pouhých 64 procent evropského průměru, zatímco Polsko je na 86 procentech, Rakousko na 115 procentech a Německo dokonce na 142 procentech. Důvodem není to, že by produkční zemědělci měli nízký výnos na hektar nebo nízkou dojivost. Důvodem je rostoucí podíl takzvaných neprodukčních zemědělců, kteří místo výroby potravin upřednostňují čerpání dotací.
Původně měly environmentální dotace kompenzovat vícenáklady spojené s ohleduplným hospodařením. Dnes ale systém motivuje některé zemědělce k tomu, aby produkci opustili. Příklad? Kosení trávy, pastva koní či minimální pěstování komodit bez snahy o vysoké výnosy. Jejich příjmy pocházejí až z 85 procent z dotací, což je fakticky činí téměř státními zaměstnanci.
Naopak produkční zemědělci, kteří usilují o vysoké výnosy a kvalitu, se potýkají s náročnou legislativou, byrokracií, opakovanými kontrolami a sankcemi. Zatímco neprodukční zemědělci nemusí investovat, zaměstnávat lidi ani sledovat ceny energií či komodit, produkční zemědělci čelí nákladům a rizikům, které jim stát dál ztěžuje.
Důsledkem tohoto vývoje je, že výnosy průměrného českého zemědělce, očištěny o dotace, jsou pod výrobními náklady, a naše zemědělství je tak jako celek ztrátové. Je závislé na dotacích.
Podstatný problém přineslo loňské přenastavení dotací v rámci takzvané redistributivní platby, která upřednostňuje malé farmáře tím, že část dotací je směrována na prvních 150 hektarů. Česká vláda stanovila sazbu na 23 procent, což je nejvyšší hodnota v Evropě. Tato podpora neúměrně zvýhodňuje malé a často neprodukční zemědělce, zatímco střední a větší produkční zemědělci, kteří tvoří většinu potravinářské produkce, jsou znevýhodněni. Toto nařízení postihuje drobné zemědělce sdružené v zemědělských družstvech nebo jiných právnických osobách, které jsou tímto způsobem diskriminováni a podpora na hektar, kterou dostávají z veřejných prostředků, je o polovinu nižší než před tímto přerozdělením.
A výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Díky ní je letošní ekonomická situace velké části zejména středně velkých zemědělců taková, že jsou buď ve ztrátě, nebo ve stavu, kdy zvažují svůj prodej velkým investorům.
Parretovo pravidlo 80/20 obecně říká, že za 80 procent výsledků obvykle stojí jen 20 procent subjektů. V českém zemědělství platí ještě drsněji: sedm procent zemědělců tvoří 77 procent produkce potravin. V Evropě je poměr obdobný, avšak v Česku systém tyto klíčové zemědělce nejvíce znevýhodňuje. Tato drahá a neefektivní dotační politika vytváří nekalou konkurenci, zvyšuje ceny půdy a pachtů a ohrožuje potravinovou soběstačnost.
Přemýšlí český stát o tom, co budeme za pár let jíst a kolik to bude stát, když dotuje i ty, kteří skoro nic neprodukují? Naštěstí část středních podniků proti tomuto vládnímu rozhodnutí podala ústavní stížnost. Uvidíme, zda Ústavní soud posoudí výši redistributivní platby jako diskriminační.
Autor je předseda Zemědělského svazu ČR.
