Investor Veverka o pomoci Ukrajině: Když vezu pomoc, je to jako akční film
Skupina D si nikde neplatí reklamu a veřejnosti je známá hlavně tváří svého předsedy, herce Ondřeje Vetchého. Když se proti jejich sbírce na drony spustila kampaň s nádechem kremelského pozadí, ukázalo se paradoxně, že právě tohle je nejlepší propagace. Dárci s komentáři typu „na našeho čerta si sahat nenecháme“, které mířily na filmové role Ondřeje Vetchého, přinášeli na účet spolku miliony a rozpočet na drony se brzy naplnil.
Kurýr na plný úvazek
Když tuhle historku Jan Veverka ve své kanceláři v moderním pražském komplexu od studia Zahy Hadid vypráví, je vidět, že ho jeho nové povolání pohltilo. Přitom mohl mít celkem klidný byznysový důchod, protože ze svých investic pomalu exituje. Odešel například ze start-upu pro rozšířenou realitu Pocket Virtuality a do budoucna si chce ponechat už jen podíl ve společnosti BigBoard. „Takhle dělám kurýra na plný úvazek. Za osm dní jsem autem dal cestu do Kyjeva a zpátky i třikrát,“ vypočítává.
Spolek, který si vzal název od skupiny založené v roce 1941 ministerstvem národní obrany československé exilové vlády v Londýně, se zrodil po návratu Jana Veverky z africké mise, o níž byla řeč v úvodu. Přece jen v podmínkách, ve kterých se tam nacházel, musel myslet na úplně jiné věci. „I když jsem tu situaci před odjezdem sledoval, vůbec jsem nevěřil, že by Rusko na Ukrajinu zaútočilo. Celou Evropu mělo omotanou kolem prstu kvůli závislosti na fosilních zdrojích. Nedávalo to smysl, ale spletli jsme se,“ říká Jan Veverka.
Když v létě přijel zpátky do Česka, požádal ho kamarád, jestli by mu nepomohl s organizováním zdravotnických kurzů pro ukrajinské vojáky. A ještě před odjezdem se na něj stihli obrátit další známí s prosbou o pomoc na Ukrajině.
Tady je důležité říci, že Jan Veverka občas dělá při povídání to, co nemají novináři rádi. Odmítá na opakovaný dotaz podrobně vysvětlit věci, které předtím jen naznačil. Odkazuje na bezpečnost sebe i ostatních. Spokojme se tedy s tím, že ona druhá prosba o pomoc znamenala, že skoro celý loňský rok Jan Veverka strávil na Ukrajině a výsledkem byla žádost jejích ozbrojených složek o deset tun plastické trhaviny, které by jim pomohly v obraně.
Jak ovšem takovou věc zprostředkovat? Můžete být bohatý muž, můžete být členem aktivních záloh, ale takovýhle druh byznysu je přece jen dost citlivý. V tu dobu už však miliardář a zakladatel Jablotronu Dalibor Dědek spouštěl iniciativu Dárek pro Putina, kde se formou virtuálního e-shopu lidé skládají na konkrétní kusy vojenské techniky. Přišla rychlá dohoda a Ukrajina materiál během pár týdnů dostala.
Start dronu
Pak se na Ukrajině objevila poptávka po dronech a to už Jan Veverka věděl, že pomoc bude muset být kontinuální. „Vlastně mě k tomu spolku přivedla nutnost situace. Určitě jsem to takhle neplánoval,“ říká. Nezůstalo jen u dronů. Byly k nim potřeba silné baterie, aby stroje vydržely co nejdéle ve vzduchu, sofistikované kamery a další věci, které odborníci označují jako „materiál dvojího užití“. „Dneska komunikuji s lidmi na Ukrajině v podstatě na denní bázi. Hovořím s prověřenými dodavateli, musím se spolehnout na hodně lidí, protože nejsem odborník. To všechno vyvrcholí ve chvíli, kdy nasedám do dodávky s materiálem, dostanu všechny písemné doklady, povolení a odjíždím na Ukrajinu,“ popisuje.
Prý to vypadá trochu jako scéna z akčního filmu. V hale kurýr Veverka dostane tašku s doklady, dozví se, kam jede a kdy tam má být. K tomu má přibaleno několik mobilních telefonů, které po cestě kvůli bezpečnosti postupně zahazuje. Za zády má zboží za miliony a „valí“, jak říká, na Ukrajinu. J
istě, pomoc by mohl odvézt v podstatě kdokoli, ale právě tady se dostáváme k bonusu, který je zase výhodný pro Česko. „My se zajímáme o tu válku po technické stránce. Snažíme se, aby lidé z Armády České republiky měli skrze nás možnost dostat se k dovednostem, které Ukrajinci nabyli v boji. Má to jeden velký pozitivní aspekt – de facto se účastníme války, ale zároveň nikdo neumírá,“ vysvětluje Jan Veverka.
Konkrétní být opět nemůže, nicméně pro přesnost je důležité uvést, že mezi klíčové lidi spojené se spolkem Skupina D patří třeba náčelník generálního štábu Karel Řehka nebo bývalý náčelník Vojenské policie Otakar Foltýn, takže spojení s armádou má spolek na exkluzivní úrovni.
On sám se pak bojů aktivně účastnit nechce a vlastně ani nemůže, protože by přišel o bezpečnostní prověrku. „Co děláme nyní, je pro situaci na bojišti významnější, než kdybych tam aktivně působil,“ soudí. Poté co se Jan Veverka vrátí prázdným autem zpátky z Ukrajiny domů, věnuje čas běžné administrativní práci ve spolku. Zkontroluje, zda dárci dostávají potvrzení o daru, mluví s auditory, daňovými poradci. „Je to prostě, jako byste řídil firmu – úplně stejný management,“ popisuje.
Zprávy z fronty
Když si čte zprávy z bojiště, úplně mimoděk mluví v první osobě množného čísla, což vypovídá o tom, jak se Jana Veverky válka dotýká. „Zase jsem četl, že ustupujeme. Ale Putin musí vědět, že Ukrajinu nejde dobýt. Na začátku měl úplně mylné informace, že prezident Zelenskyj uteče a on nastolí novou vládu. Teď se jen snaží z té situace nějak vyjít neporažený, ale pokud Západ vytrvá v pomoci, přiměje ho to najít nějaký důvod, po kterém skončí a prohlásí se za spasitele. Třeba že zabránil třetí světové, i když reálně vyklidí pole,“ přemýšlí.
Výraznou změnu v podpoře si neslibuje ani po změně americké administrativy, i když připouští, že nový prezident Donald Trump je do značné míry nevypočitatelný. „Vlastně bude dobře, pokud Evropu přiměje přitvrdit a přijmout větší díl odpovědnosti,“ míní.
Co by Ukrajina podle jeho zpráv z boje potřebovala nyní nejvíce? Jednak rychlejší příliv vojenské pomoci a jednak povolení ji využít v plné míře na ruském území. „Raketami by de facto zastavili postup ruské fronty a její zásobování. Byl by to game changer,“ říká Jan Veverka.
Zapojení severokorejských vojáků vnímá jako eskalaci a v širším měřítku spolu se situací na Blízkém východě podle něj svět stojí na prahu velké války. „Zdaleka neříkám, že se to stane. Ale ta situace teď taková je. Větší bezpečnostní hrozbě jsme ještě nečelili,“ připomíná.
Na jednu stranu je možné jeho slova vnímat jako zkušenost člena aktivních záloh z misí v Africe či Afghánistánu, Jan Veverka ale také vystudoval moderní dějiny, a má tedy širší kontext. Studiu by se vlastně chtěl věnovat, až válka skončí. Dokonce se dá říct, že mu válka studium oddálila.
Ve svých padesáti nebo pětapadesáti by se rád pustil do doktorandského bádání na téma pravidel užití síly západních armád ve vztahu k technologiím, které používají. Tím se dostáváme k cíli, tedy ke konci ukrajinského konfliktu. Ani v té době by podle Jana Veverky neměla práce jeho spolku skončit. Chtěl by ho, včetně nabytých zkušeností, propojit s některou z tuzemských vysokých škol, aby praxe z těchto let pomohla vzdělání příštích generací. Stejně tak by mohl spolek organizovat kurzy první pomoci na středních školách, které by vedli vojenští veteráni.
Vlastně ještě jednu touhu Jan Veverka má. Až skončí válka, znovu se pustí do hraní na pozoun. Obor vystudoval na konzervatoři. Nedávno si prý po dlouhé době zahrál. Překvapilo jej, jak ho tóny uklidňují. Obzvláště dobrá jsou prý dlouhá legata, tedy přednes, kdy jednotlivé tóny hraje s co nejméně patrným oddělováním. Přesně tak hladce by měly dějiny světa plynout.
