České snění o malých modulárních reaktorech. Zdánlivě ideální řešení má mnoho úskalí

Z malých modulárních reaktorů (Small Modular Reactors – SMRs) se v české debatě o rozvoji energetiky stalo oblíbené téma. V projaderném Česku se SMRs zmiňují jako cesta do nízkouhlíkové budoucnosti. Zdánlivě ideální řešení však skrývá nemalá úskalí.

Na tom, že budoucnost české energetiky má být z velké míry jaderná, se češti politici až pozoruhodně shodují. Opírají se rovněž o pozoruhodně vysokou veřejnou podporu pro jádro, kdy se jaderná energetika stala jakýmsi českým „rodinným stříbrem“. Podpora malých modulárních reaktorů tak u nás není překvapením. Tuto podporu nechci nijak ironizovat, sám chovám k jaderné energetice respekt, je však třeba na věc nahlížet realisticky.

Připravovaná energetická koncepce ve výstavbě malých modulárních reaktorů vidí budoucnost a ČEZ jich plánuje do roku 2050 postavit až deset, s celkovým výkonem tři gigawatty, což představuje tři čtvrtiny současného instalovaného jaderného výkonu v Česku. ČEZ ve středu vybral partnera, s nímž bude na rozvoji SMRs v Česku spolupracovat. Velký zájem měl Westinghouse, který sice vypadl z dukovanského tendru, ale s českými firmami čile podepisuje memoranda o spolupráci. Zájem měla i firma GE Hitachi. ČEZ ale nakonec zvolil Rolls-Royce.

Aktualizováno

O SMRs se mluví v souvislosti s nahrazováním uhlí, velkou výzvou české energetiky, nízké jednotkové náklady by také měly zajistit rychlejší a jednodušší výstavbu. Jsou tu však překážky, které možné brzké nasazení komplikují. SMRs jsou v principu malé verze již používaných reaktorů, slovo „malé“ ale může být zavádějící – dle oficiální definice mohou mít nominální výkon až 300 MW, což se blíží například původnímu výkonu dukovanských reaktorů (ten byl 440 MW). Připojit takový výkon do sítě s čím dál větší volatilitou a podílem nepředvídatelných zdrojů nebude jednoduché, tím spíš pokud by reaktorů mělo být až deset. Jeden SMR sice není takový problém jako „velký“ blok s výkonem přes 1000 MW, pro řízení soustavy může i tak představovat výzvu.

Dalším úskalím je samotná výstavba, která nemusí být ani jednoduchá, ani levná. Byť menší, stále se jedná o jaderné zařízení, které musí splňovat bezpečnostní normy, a náročným výběrem proto musí projít i případné místo výstavby. I z toho důvodu počítá ČEZ s jejich umisťováním primárně v lokalitách stávajících jaderných elektráren, ty ale mají omezenou kapacitu. Také u „malých“ reaktorů je třeba počítat s náročným administrativním a povolovacím procesem, který výstavbu obvykle prodlouží.

Představa, že bychom během pár let jednoduše „nasázeli“ SMRs do areálů bývalých uhelných elektráren, továren nebo městských brownfieldů, je proto iluzorní. V neposlední řadě jsou s výstavbou, neřkuli provozem SMRs zatím jen minimální zkušenosti. Přesné představy o nákladech proto zatím nemáme, přitom zejména v lokalitách mimo existující jaderné elektrárny se může výstavba prodražit.

Výhodou SMRs oproti současné výstavbě, kdy jde prakticky vždy o individualizované (a tudíž drahé) řešení, je především jejich standardizace, a tedy snazší výroba a instalace. Při astronomických cenách velkých bloků jsou proto nepochybně zajímavou alternativou. Od chvíle, kdy si budeme SMRs běžně pořizovat, jsme však ještě daleko. A je otázkou, jak v té době bude energetika vlastně vypadat.

Autor je expert na energetickou bezpečnost z Masarykovy univerzity