Hodnoty došly. Lidé volili peněženkou a Babišův návrat do vlády se zdá být neodvratný
Komentátor je taky jenom člověk, starý, unavený člověk, kterého už nebaví pořád dokola psát, že největším poraženým těchto nebo jiných voleb jsou Piráti. A tak má komentátor zase jednou radost, že může napsat něco trochu jiného. A totiž že největším poraženým letošních krajských voleb jsou vedle Pirátů i ostatní strany vládní koalice a vláda jako taková.
Pokud byste se komentátora zeptali, jak může vláda prohrát volby, které o vládě nebyly, krčil by rameny a odkázal na marketingové oddělení hnutí ANO, kterému se podařil majstrštyk. Ne úplně nový, známe ho třeba z roku 2008, kdy „oranžová tsunami“ překreslila politickou mapu a tehdejší šéf ČSSD Jiří Paroubek už se mohl, stejně jako teď Andrej Babiš, chystat na volby sněmovní.
Úspěch v krajských volbách má pro vítěze to kouzlo, že jsou posledním velkým testem před nejdůležitějšími volbami do sněmovny. A kvůli posunu ze sudého na lichý rok, za který může krize kolem pádu vlády Petra Nečase v roce 2013, se doba mezi tímto testem a ostrými volbami zkrátila na jediný rok. Platí přitom, že vítěz krajských voleb zatím téměř vždy vyhrál i volby do sněmovny. Jestli pak dokázal sestavit vládu, už je věc druhá.
Polovina lidí v Česku ochotných přijít k volbám se domnívá, že lékem na situaci v krajích je zaprvé odstranění centrální vlády Petra Fialy. Za druhé pak soudí, že krajské problémy nejlépe vyřeší strany, které za hlasy slíbí cokoli, a to jak uprostřed populistického spektra, tak napravo a nalevo od něj směrem do extrému. Každý druhý volič v Česku odevzdal svůj hlas buď hnutí ANO, nebo koalicím seskupeným kolem SPD nebo komunistky Kateřiny Konečné.
Vidíme nástup nesystémových hnutí, nikoli nepodobný výsledkům voleb v zemích bývalé NDR. Čím blíž k severním hranicím, tím je tento trend výraznější. Nebo podobně řečeno – čím dál od velkých center, zejména Prahy. Vláda (nejen tato, samozřejmě) tak dlouho ignorovala všechny varovné praporky o poklesu vzdělanosti, životních podmínek, o míře exekucí, tady bychom mohli ve výčtu sociopatologických jevů pokračovat donekonečna, až jí to voliči řekli jasně: Chceme důstojně žít a je nám úplně jedno, že to protestní strany nejspíš nesplní, dokonce to ani nemají v úmyslu. Nevolíme pro, volíme proti.
Klid Petra Fialy je až bohorovný. „Nemohu to považovat za úspěch, ale ani za fatální neúspěch,“ je věta, která vstoupí do učebnic politického marketingu jako významná součást kapitoly „Jak to nikdy, za žádných okolností nedělat“.
Státní kasa je prázdná, což je navíc ještě eufemismus, ve skutečnosti jsme zadlužení až po uši. Natažených rukou je les, který bude ještě houstnout. Vláda realisticky nemá příliš možností, jak svoji popularitu v příštím roce dramaticky zvednout. Navíc víkendové volby ukázaly, že ubývá lidí, kteří jsou ochotni volit hodnotově – tedy rozpočtově odpovědně nebo s odpovědností za mezinárodní dění, zejména válku na Ukrajině. A naopak přibývá těch, kteří volí skrze účty za elektřinu a nákup v Kauflandu. A přestalo fungovat i téma antiBabiš.
Pro pětikoaliční stratégy je to pro nadcházejících dvanáct měsíců trochu mission impossible. Na zázrak, jaký se stal v říjnu 2021, už nikdo příliš nevěří. Babišovi rostou koaliční partneři, v tuto chvíli se jeho návrat do Strakovy akademie zdá prakticky neodvratný.