Trumpa vyneslo do Bílého domu zdražování
„It’s the economy, stupid,“ prozradil už v legendárním televizním vystoupení volební stratég Billa Clintona Jim Carville recept na volební vítězství v roce 1992. Clinton tehdy dokázal porazit úřadujícího George Bushe tím, že ve své kampani dokonale využil proti svému soupeři vleklou recesi, kterou byli tehdy Američané znechuceni. Z ní přirozeně viní toho, kdo vládne.
S výjimkou velmi vyhrocených časů bezpečnostního ohrožení, jakým bylo v Americe 11. září 2001, se volby ve všech vyspělých zemí vyhrávají na ekonomice. Bez ohledu na to, co kde píší média, která tradičně přeceňují roli kulturních válek nebo zahraniční politiky. Kdo vládne v recesi, vysoké nezaměstnanosti nebo za éry zdražování, má jen velmi malou šanci vyhrát. Bez ohledu na to, co nabízí.
Velmi silné a přesvědčivé vítězství Donalda Trumpa, které do jisté míry překvapilo i jeho samotného, se dá shrnout slovy. „It’s the Inflation, Stupid.“ Donalda Trumpa vyneslo do Bílého domu s tak silným mandátem zdražování. Bez ohledu na oficiální data o inflaci, která je v Americe dlouhodobě nižší než ve většině zemí Evropy v čele s Českem, tam mají lidé dojem, že se jim prodražuje život. Že platí víc, ale nedostávají za to vyšší hodnotu.
Až tolik nehraje roli, jestli je v oficiální statistice míra inflace 2,4 nebo tři procenta. Lidé koukají na cenovky. Vidí, na kolik je přišlo bydlení před pěti lety, a kolik stojí dnes. Vidí, kolik stojí máslo. Vidí, kolik je stojí služby. Až tolik přitom nerozhoduje, jestli jim vzrostl reálný plat. Jestli jsou chudší nebo bohatší. Američanům se na rozdíl od nás reálné platy ani za éry největšího zdražování za čtyřicet let nepropadly. To nic nemění na vnímání drahoty, kterou vidí všude kolem sebe.
A přirozeně z toho viní ty, kdo jsou právě u moci. V tomto případě demokraty. Donalda Trumpa vynesla do Bílého domu inflace. Hlasy mu dala řada lidí na mnoha místech, kde před čtyřmi lety vyhráli demokraté. V těch pověstných swig states, kde se volby rozhodují. A průzkumy z tak ideově protilehlých pólů, jako jsou levicová televize CNN a pravicový Fox se shodují, že právě inflace a pocit zdražování byly pro Američany letos tím nejdůležitějším tématem.
Vůbec nerozhodují fakta, ale dojmy. Inflace v Americe je dnes na 2,4 procentech. Fed ji dokázal krotit lépe než centrální banky ve většině zemí Evropy. Maximum, kam se v roce 2022 růst cen dostal, bylo 8,5 procenta. Ani ne polovina našich 18 procent z éry inflačních rekordů. Jenže i těch 8,5 procenta byla nejvyšší inflace od osmdesátých let. Američané si zvykli na stabilní ceny. A najednou o tu stabilitu přišli.
Proto to vnímali tak silně a volili podle toho. Jako v jiných zemích volili spíš proti někomu než pro někoho. V těch rozhodujících státech zvlášť. Jásat nad vítězstvím národního konzervativismu, který si někteří do Donalda Trumpa především v Evropě projektují, je nepochopením toho, podle čeho se Američané pro nového prezidenta rozhodli.
Poté, co téměř celý vyspělý svět trpí při stárnutí společnosti nedostatkem lidí schopných a ochotných pracovat, ze společnosti mizí jedno z nejcitlivějších témat, jímž dlouhé desítky let bývala nezaměstnanost. Málo čeho se lidé báli jako ztráty práce a neschopnosti najít jinou. Teď tuto obavu střídá strach ze zdražování, které vyspělý západní svět desítky let nezažíval.
S obřím růstem státních dluhů se ale z inflace a její hrozby stává nový normál. Takže bude čím dál častěji ovlivňovat volby. Ten, kdo vládne ve chvíli, kdy mají lidé pocit neprosperity a zdražování, bude prohrávat. U nás je to akutně velké volební ohrožení pro Fialův kabinet. I on je vnímán jako vláda éry stagnace a zdražování. Podobně jako američtí demokraté.
To, že Trump vyhrál, neznamená, že má recept, jak udělat Ameriku vůči zdražování imunní. Slibuje cla a omezení migrace. Pokud to dodrží, obojí povede ke zdražování – zboží z Číny i Evropy, stejně jako práce. Investoři nakupují americké akcie i dolar a ženou je na rekordy v očekávání, že Donald Trump dodrží slib a sníží daně. To může přitáhnout do Ameriky investory z Evropy, kteří si kombinaci cel a nižších daní vyloží jako příležitost k přesunu do Ameriky. Jen tak si bez přirážky udrží možnost obchodovat na největším a nejsilnějším trhu světa.
Otázka je, co trumponomika udělá se státními dluhy, které stoupají do rekordních výšin. Nižší daně můžou zrychlit ekonomický růst tak, že nakonec právě díky němu dokáže Donald Trump také snižovat státní dluhy. Jako se to podařilo v osmdesátých letech republikánovi Ronaldu Reaganovi, který i v časech vysokých deficitů daně velmi výrazně snížil a nastartovat rekordní prosperitu.
Nebo naopak může kombinace vyšších cel a nižších daní zvýšit dluhy a inflaci. A vyprovokovat k zásahu centrální banku Fed, která zvýší úroky a dál zvedne cenu amerických dluhopisů a zatíží Trumpovi rozpočet.
Ve hře jsou zjevně oba scénáře, což je vidět z reakcí investorů, kteří zvedají jak úroky z dluhopisů, tak ceny akcií a kurz dolaru.
V trumponomice 2.0 platí, že nikdo přesně neví, co přijde. Ani sám Donald Trump. Spíš než z jeho slov je dobré číst budoucí kroky z jeho skutečných činů v prvním prezidentském mandátu. Čekají nás roky přinejmenším rétorických obchodních válek. Trump půjde hlavně po zemích, s nimiž má Amerika velké obchodní deficity. Vedle Číny je to především Německo. Náš největší obchodní partner, s jehož prosperitou stojí a padá ta naše.