Australský zákaz sociálních sítí pro děti je nebezpečný experiment

Pro analytiky zabývající se digitální ekonomikou a platformami je Austrálie úplný dar z nebes. Její politici napříč politickými stranami jsou ochotni do života vpravit celou řadu relativně hloupých nápadů, které by v některých zemích byly považované za příliš kruté a přísné (v EU) nebo by narazily na ústavní limity toho, co stát vůbec může dělat (v USA). Je to tak ideální laboratoř ke sledování toho, jaký mají různá regulační opatření efekt.

Australané daleko dříve než kdokoli jiný zavedli, že platformy musí médiím platit určitou částku za odkazy (což na tamním, už tak extrémně koncentrovaném mediálním trhu ještě více posílilo dva dominantní hráče), a nyní je napadlo, že zavedou povinnost pro sociální sítě jako Facebook, Instagram či TikTok zabránit, aby je používaly děti mladší šestnácti let.

Stát mi pohlídá děti

Tyto zákazy jsou samozřejmě velmi populární – průzkumy v Austrálii ukazují, že mají větší či menší podporu asi 77 procent respondentů –, protože rodiče mají pocit, že jim stát pomůže s výchovou jejich dětí a převezme část odpovědnosti. Není nutné sledovat, na co děti koukají na obrazovkách svého mobilu, nebo přemýšlet, zda jim chytrý telefon vůbec pořídit – úřady to zařídí! Pár desítek akademiků a odborníků na bezpečnost na internetu a na problematiku soukromí sice brblá, ale proč by je někdo poslouchal, když mi tady pan poslanec chce pomoct se synkem, který „furt čumí do mobilu“!

Bohužel tak snadné a zalité sluníčkem to není. Podobné zákazy mají většinou opravdu významné dopady, nad kterými zakazovači vůbec nepřemýšlí. Tak třeba zkušenosti s ověřováním věku už máme – a nejsou vůbec dobré. Už jen plán zavést tuto povinnost pro přístup na pornografické servery před sedmi lety v Británii vedla k tomu, že si aplikace pro ověřování vytvořili jako vedlejšák sami velcí pornomagnáti, což nejsou zrovna subjekty, kterým bychom chtěli svěřovat osobní data. Britové se nakonec ověřování rozhodli opravdu zavést od poloviny příštího roku.

Velký problém je, že povinnost ověření věku s sebou nese nutnost ukládání hromady osobních informací všech návštěvníků různých služeb, což vede k jejich identifikaci a z takové databáze činí vynikající cíl pro nejrůznější kyberútočníky. Ověření toho, že vám není šestnáct (nebo osmnáct nebo jakýkoli jiný věk), se totiž v praxi realizuje jako ověření toho, zda vám už šestnáct bylo. Stačí se podívat opět do Austrálie, kde z aplikace využívané bary a restauracemi k ověření toho, zda je návštěvníkům nad 18 let, unikly letos v květnu osobní údaje milionu lidí. V červnu došlo k prolomení databáze izraelské společnosti AU10TIX, která ověřovala identity pro různé služby, jako je LinkedIn, TikTok, Uber a další a podle zpráv serveru 404 media mohlo dojít k úniku údajů ze stovek tisíc uložených řidičských průkazů, včetně fotografií. Asi není nutné se zvláště rozepisovat o tom, jak fantasticky zneužitelná je kombinace ověřených osobních údajů a preferencí návštěvníků pornografických stránek.

VIDEO:Plat 25 tisíc hrubého. Vychovatelky odchází za lepším, uvedla ve FLOW předsedkyně Asociace vychovatelů školských zařízení

FLOW: Plat 25 tisíc hrubého. Vychovatelky odchází za lepším a ve školních družinách není místo pro nové děti • e15

U sociálních médií je to samozřejmě podobné, jakákoli databáze ověřených přístupových údajů je automaticky cílem číslo jedna. Australané jako by si to tak trochu uvědomovali. Koneckonců jim to řekla i studie jejich vlastní vlády ze září minulého roku, jejíž závěry byly, že ověřování věku je velmi špatný nápad z důvodu ohrožení soukromí a bezpečí. Tu však politici ignorovali. Chtějí zkusit tři různé způsoby, jak ověřit věk: tvrdou verifikaci na základě nějakého průkazu, odhad věku na základě vnějších znaků (fotografie či hlasu analyzované různými způsoby, včetně AI) a odvození věku od jiných známých faktů (například manželství, hypotéky, kreditní karty nebo státní emailové adresy). Nic z toho zrovna nevypadá na minimalizaci využívání citlivých osobních dat.

Více nebezpečí, ne méně

Tím se ale dostáváme k dalším problémům. Podobné zákazy obecně nejsou až tak moc funkční, jak si jejich proponenti slibují, protože děti jsou velmi kreativní v tom, jak je obejít. Ale platformy zbaví odpovědnosti za to, designovat svoje rozhraní a algoritmy tak, aby co nejméně poškozovaly duševní zdraví dětí a mladých obecně. A odpovědnosti zavádět různá bezpečnostní opatření – proč taky, když je děti přece nesmí používat. Tím se paradoxně nebezpečí v online prostoru zvýší, ne sníží. Děti samozřejmě ztratí možnost se jakkoli online realizovat, komunikovat s přáteli nebo udržovat styky se vzdálenějšími členy rodiny.

Daleko lepší než podobné zákazy je sledovat, co a jak děti online používají, mluvit s nimi o obsahu, který vidí, aspoň trochu s nimi zážitky sdílet. Ono je to často totiž hodně zajímavé a legrační – a teď mluvím z vlastní zkušenosti jako otec, který například viděl video, jak falešní, umělou inteligencí generovaní Petr Pavel, Andrej Babiš, Petr Fiala a Tomio Okamura hrají střílečku Fortnite.