Důchody musejí být nižší a kratší. Fialova vláda sebrala vzácnou politickou odvahu
Aniž by si to mnozí z nás uvědomili, na české politické scéně jsme svědky poměrně vzácného „přírodního“ úkazu: vládnoucí reprezentace se snaží v Poslanecké sněmovně prosadit takzvané nepopulární kroky, a to dokonce jen necelý rok před klíčovými parlamentními volbami.
Konkrétně jde o významné kroky směrem k větší udržitelnosti zdejšího penzijního systému. První sada, která přinesla zejména zpřísnění podmínek pro předčasné důchody a přiškrtila vzorec pro budoucí valorizace, byla schválena už koncem minulého roku; teď mají naši volení zástupci před sebou sadu druhou.
Vzácnost snahy prosadit penzijní škrty je pochopitelně důsledkem právě oné nepopularity. Starší část ekonomicky aktivní populace, která už přemýšlí o svých příjmech v důchodu, je teď totiž nucena se nějak popasovat s informací, že se k těmto příjmům dostane později a že tyto příjmy budou menší. Pro mladší generaci jsou tyto změny naopak přínosné – k udržení stability českých veřejných financí může být daňové zatížení této generace nižší.
Čas oběti je tedy v bližší budoucnosti než čas sklizně plodů, které tato oběť přinese. Vzhledem k takovémuto politicky háklivému nastavení nákladů a přínosů není divu, že debata probíhá stylem, kterým probíhá. Tedy že dokonce i uvnitř vládní koalice přetrvávají ohledně některých navrhovaných opatření spory.
Zvyšování důchodového věku jen o měsíc
Jeden takový spor proběhl už na konci léta a vyústil v částečné oslabení klíčového navrhovaného opatření týkajícího se zvyšování věku odchodu do důchodu: zatímco z původního oficiálního a důkladně datově propočítaného vládního návrhu plynulo, že pro člověka narozeného o rok později bude důchodový věk vyšší zhruba o dva měsíce, teď už zástupci koalice mluví o zvyšování jen o měsíc.
Zběžný pohled na projednávaný seznam návrhů může budit dojem, že jako celek situaci českých veřejných financí ještě zhorší, protože v něm na počet převažují opatření, která důchody zvýší. Jde ale o optický klam: zdaleka největší finanční efekt je spojen se dvěma opatřeními úspornými, konkrétně s výše zmíněným zvyšováním věku odchodu do důchodu a dále také se změnami směřujícími ke snížení poměru mezi čerstvě vyměřeným důchodem a dosavadními pracovními příjmy.
VIDEO: Rozhovor s Marianem Jurečkou o důchodové reformě
Rozhovor s Marianem Jurečkou o důchodové reformě • e15
Vládní návrh změn důchodového systému je tak z pohledu stability českého důchodového systému jednoznačně přínosný. Přesto se však dá v jeho rámci najít hned několik vad na kráse. A nejde ani tak o zmíněnou přítomnost kroků, které mají některé důchody zvýšit. Rozhodnutí vlády vmíchat do celého balíku i takováto opatření je možná politicky vykutálenou snahou posypat velkou hořkou pilulku na hubnutí malým množstvím cukru. V takovém případě jde o úlitbu, která je v zájmu vyššího principu dlouhodobé fiskální udržitelnosti snad přípustná.
Kdo zaplatí předčasné důchody náročným profesím?
Vládní návrh ale měl i jiné, méně omluvitelné pihy. Jeden příklad se týká aktuálně asi největšího jablka sváru, kde jsou ve při mezi sebou i mnozí vládní poslanci. A sice jednoho z oněch důchody zdražujících, ale objemově vlastně poměrně nevýznamných opatření: zavedení dřívějšího nároku na důchod v případě rizikových povolání neboli „náročných profesí“.
V úvahu přichází široká paleta pracovních náplní od zedníků po baletky; spor je v tom, jak široká – a tedy jak drahá pro veřejné finance – by tato paleta měla být. Vláda velmi správně navrhla, aby se náklady na tyto důchody promítaly do tržní nákladnosti příslušných pracovních pozic, tedy aby zaměstnavatelé za tyto pozice platili dodatečné sociální pojištění ve výši až pět procent hrubé mzdy.
Problém je v tom, že v předkládací zprávě zcela chyběla kalkulace, jestli by toto procento na pokrytí zvýšených nákladů na předčasné důchody lidí z náročných profesí aspoň zhruba stačilo. Trochu to vypadá, že jde o číslo střelené od boku.
Kde se vzalo pět procent navíc pro zedníky a baletky?
A tak naši zákonní zástupci při čtení vládního návrhu neměli potuchy, jestli by pět procent bylo málo, takže na dřívější důchody lidí z náročných profesí bychom – zcela nelogicky – dopláceli my ostatní, nebo jestli je to moc, takže by na ně – stejně nelogicky – dopláceli příslušní zaměstnavatelé. Teprve ve sněmovně se objevil návrh, podle něhož by u většiny náročných profesí byl důchodový věk standardní, přičemž zaměstnavatel by přispíval oněch pět procent přímo zaměstnancům do jejich penzijních úspor.
Na přírodní úkaz, který teď pozorujeme ve sněmovně, možná není úplně ten nejhezčí pohled. Změny v navrženém směru jsou nicméně zoufale potřebné.
Autor je ekonom České spořitelny.