Jak se probrat ze stagnace? Staňme se oázou nízkých daní, pomůže to prosperitě i dluhům
Za měsíc to bude přesně pětatřicet let od pádu totality. Pětatřicet let svobody. Agentura STEM k té příležitosti udělala průzkum, jak se lidé v čase výročí cítí. Výsledky ukazují, že na tom nejsme špatně jen ekonomicky, ale i mentálně. Jen méně než polovina lidé je přesvědčena, že současná svobodná společnost je lepší než režim před rokem 1989. Otázka výzkumníků úplně konkrétně zněla: Když vezmete všechno dohromady a srovnáte minulý a současný režim, je ten současný lepší, stejný, nebo horší než ten před listopadem 1989? Jen pro 48 procent je mnohem nebo alespoň trochu lepší. Dalších 31 procent je přesvědčeno, že je stejný. Že byla totalita mnohem nebo alespoň trochu lepší, je přesvědčeno 21 procent lidí.
Ve společnosti jsou v hodnocení obrovské rozdíly. Podle věku, politické orientace, a hlavně podle toho, koho lidé volí. Více než polovina přesvědčených, že současné poměry jsou výrazně lepší, je jen v generacích do 44 let. V té nejmladší mezi 18 a 29 lety je to 65 procent. U té mezi 39 a 44 lety ještě 51 procent. Mezi lidmi, kterým je mezi 45 a 59 lety, už je to jen 48 procent. Ani ne polovina. V generaci 60 plus pak už jen 39 procent.
Těm, kdo letos slaví šedesátku, bylo při pádu totality v roce 1989 pětadvacet. Měli před sebou téměř celý dospělý život. Celou kariéru. A přitom šest z deseti nemá pocit, že dnes žijí lépe. Zjevně mají dojem, že se jim nedaří dobře. Zásadní roli nikoliv překvapivě hraje vzdělání a příjem, s výškou obojího dramaticky stoupá i spokojenost se současnou situací. U vysokoškoláků, kteří se cítí dobře zajištěni, je to 68 procent. U lidí s maturitou ale už jen 56 procent.
Největší rozdíl je ale v politické orientaci. Vůbec nejméně těch, kdo považují současnou situaci za lepší než poměry za totality, je mezi voliči Andreje Babiše a Tomia Okamury. Pouhých 32 procent. I u mimoparlamentních stran je to 42 procent a u těch, kdo nechodí k volbám, 43 procent. U příznivců vládních stran je to 85 procent.
Dá se tedy bez velkého zjednodušení říct, že ti, kdo jsou se svým životem ve svobodné společnosti spokojeni, volí současnou vládu nebo Piráty. Data se sbírala ještě před jejich odchodem. Nespokojení, přesvědčení, že jim není lépe než před rokem 1989, se naopak soustředí u Andreje Babiše a Tomia Okamury. A to, že zrovna ANO je dlouhodobě nejsilnější stranou, ukazuje, že těch nespokojených je tady opravdu hodně. Jsou to velmi často lidé závislí na penězích od státu. Důchodech, platech, sociálních dávkách. A na ně Babiš míří svou politiku státu, který se o všechny a všechno postará. To, že jich je tolik, je daní za neprosperitu.
STEM sbírá data pravidelně každý rok. Z nich je vidět, že lidé jsou nejméně spokojeni za posledních 25 let. Nejvíce se jich naopak cítilo dobře v roce 2019, kdy dojížděla poslední éra silnější prosperity. Náš ekonomický model se zjevně v té době dostal na vrchol, z něhož už se není schopen rozvíjet dál. A těch posledních pět let stagnuje.
Nejen ekonomická, ale i mentální stagnace
Stagnace v politické elitě je bohužel i mentální. Debata se netočí kolem toho, jak tvořit více bohatství. Jak růstem zvětšit tu část, která se pak může přerozdělovat. Mluví se jen o přerozdělování. Kolik komu stát vezme a komu jinému dá. Na dotacích, dávkách, platech.
Vyšší vzestup by přitom přinesl víc peněz i státu, aniž by někomu musel zvyšovat daně a víc brát. Oživení v současné éře technologického boomu v upadající Evropě s naší průmyslově byrokratickou ekonomikou vůbec není snadné. Vůbec netušíme, čím se budeme schopni za pár let živit. V čem budeme schopni konkurovat ostatním.
V mezičase se ale dá té prosperitě pomoci chytrými tahy. Těmi může být snížení daní, které samo o sobě může do země přitáhnout investory už jen třeba k tomu, že si v Praze postaví své centrály. Přinejmenším pro střed Evropy. Nyní nemáme téměř žádné. Máme přitom co nabídnout. Praha má šarm, vysokou kvalitu života, a hlavně je mimořádně bezpečná, což je dnes víc než vzácné. Firmy a dobře placení zaměstnanci odvedou státu na nižších daních víc peněz. Bude jich hodně. A ještě budou žít životní styl dobře placených a svými útratami podpoří život mnoha dalších. Tak funguje ekonomika dobře placené práce. Je to model, který pomohl k prosperitě Irsku, Lucembursku i Nizozemsku. Proč by nemohl nám?
Ekonom Mojmír Hampl, předseda Národní rozpočtové rady, trefně říká, že daňový ráj se dá vyzkoušet i čistě regionálně. V oblastech, které dnes opravdu neprosperují. Na severu Čech nebo Moravy se dají vytvořit zóny nízkých daní, které tam můžou přitáhnout byznys, jenž by tam jinak nikdy nešel. Svým odlehlým oblastem často v zapadlých údolích tak tradičně pomáhají k prosperitě Italové nebo Švýcaři. Horské Livigno nebo Samnaun tak mají výsadu míst, kde se neplatí daně. A přitahují tím spousty turistů. A můžou si za hotely dovolit žádat vyšší ceny než jinde, protože na ta odlehlá místa kromě přírodní krásy táhnou právě i nulové daně.
Poloviční daň, dvojnásobný výběr
Za éry největší prosperity Slovenska kolem roku 2005, kdy tehdejší vláda nakopla ekonomiku právě snížením daní, přijel premiér Mikuláš Dzurinda na kongres ODS, která se právě chystala na volby v roce 2006 s jasným vzkazem: Máme poloviční daň pro firmy než Německo, ale v poměru k výkonu ekonomiky vybíráme dvakrát tolik. Irsko se svojí rekordně nízkou sazbou daně z příjmu právnických osob na úrovni 12,5 procenta dokáže podle srovnávací studie OECD Tax Revenues vybrat 3,5 procenta HDP. My s daní 21 procent inkasujeme čtyři procenta výkonu ekonomiky. A Němci s jednou z nejvyšších sazeb v Evropě na úrovni 29,9 procenta dokážou získat jen částku na úrovni 1,6 procenta výkonu své ekonomiky.
A to je Irsko výrazně bohatší nejen než my, ale i Německo. Po Lucembursku je druhou nejbohatší zemí Evropy. Výkon jeho ekonomiky v paritě kupní síly na hlavu dosahuje podle aktuálních dat Eurostatu 212 procent HDP průměru Evropské unie. V Německu 115 procent. A u nás jen 91 procent. Být zónou nízkých daní se vyplácí.