Jak snížit ceny elektřiny? Transparentní energetický úřad a faktura na dvě strany

Letošní sněmovní volby rozhodnou ekonomická témata. Ne snad proto, že by politici naslouchali ekonomům, aby řešili nárohodospodářské problémy Česka, ale tak dlouho to nedělali, až se ekonomika nasvítila sama, protože Česko je ekonomicky stále někde okolo úrovně před covidem a jsme starší, unavenější, zadluženější. Na prvním místě rovněž zaslouženě, ale rovněž nešťastně svítí energetika, ve které stejně jako v české fiskální politice nedošlo za poslední roky k žádné reformě. Česko má sice stále velmi robustní a bezpečnou energetiku a už lze i říci, že aspoň základní vizi její budoucnosti, ale také máme jedny z nejvyšších cen elektřiny v Evropě pro domácnosti i pro podniky.

Co můžeme udělat pro to, abychom měli levnější tržní složku faktur za elektřinu, tedy takzvanou silovou elektřinu? Narovnejme tržní podmínky, aby fungovalo investiční prostředí, všichni by měli mít stejné podmínky u všech poskytovaných dotací a pobídek formou aukcí o podporu, ať už zdrojů silové elektřiny, nebo zdrojů plnících roli zálohy.

Rovné tržní podmínky přinesou do energetiky zdravý investiční apetit malých a středních podniků a nakonec i domácností. Naopak bude méně spekulativních projektů na záložní zdroje na poli, které maří elektřinu v době záporných cen. Všichni by měli mít také stejné negativní stimuly, tedy cenu za uhlíkovou stopu. Trhy je třeba zreformovat na evropské úrovni, a to ty krátkodobé i dlouhodobé.

Jeden obchod může zvýšit cenu pro celý trh

V obou případech je třeba udržet a podpořit tržní prostředí, ale přinejmenším pro extrémní případy zkusme nalézt mechanismus zjemnění principu marginální ceny na spotových trzích a principu denního maržování u finančních futures. První svatý grál trhů občas pomáhá vytvářet extrémní ceny pro celý trh kvůli malému objemu drahých obchodů tvořících závěrnou cenu – jeden malý drahý obchod může zvýšit ceny pro celý trh; nedávno k tomu údajně došlo omylem.

Zadruhé u futures princip maržování vynalezený lídry Enronu málem nezaslouženě podobně položil i kupříkladu německé utility nebo ČEZ, protože tyto firmy musely dorovnávat obrovský cenový rozdíl oproti cenám, za které elektřinu prodaly. Přitom dělaly jen to, co mají, prodávaly svoji elektřinu na roky dopředu a měly na rozdíl od hojně se vyskytujících spekulantů „Písaříků a Hlavatých“ mezi dodavateli i zákazníky uzavřené komoditní pozice. 

Jednodušší výběr levnějšího dodavatele

Jak snížit ceny regulované části účtů za elektřinu? Především je třeba účty zjednodušit, většina domácností fakturám za elektřinu prostě nerozumí a těch čtyři až šest stran dává zabrat i podnikovým manažerům. Faktura by měla mít dvě strany. Bude pak snazší vybrat si levnějšího dodavatele a porovnat, jestli ceníky dodavatelů energií vykazují zajímavé, či naopak pozoruhodně malé rozdíly.

Transparentnost je třeba přinést i do práce regulátora, Energetického regulačního úřadu (ERÚ). Je to podobně důležitá organizace jako Česká národní banka, o jejíž činnosti se alespoň vždy veřejně diskutuje a její představitele lidé znají. Koho si vybavíte z Energetického regulačního úřadu, snad kromě legendárního tria odvolaného vládou na základě zprávy BIS? Samozřejmě regulátor musí mít naopak i dostatečně silné nástroje k regulaci a reálně ohlídat i konečný účet za nové jaderné bloky, a ne pouze rozpočítat očekávané stovky miliard korun mezi podniky a domácnosti.

Větší transparentnost ERÚ

Větší transparentnost faktur, a hlavně regulátora by měla přispět k účinnější regulaci provozovatelů distribučních soustav a přenosové soustavy. Koncoví spotřebitelé by měli rozumět tomu, kolik a proč se investuje do potřebné přestavby sítí. Zde je klíčové, aby fungovala rovná soutěž mezi dodavatelskými firmami těchto staveb, protože hlavně tyto peníze nakonec platíme v účtech za elektřinu. Mělo by být srozumitelné, jaká aktiva (RAB – „regulovaná báze aktiv“) distribučky a ČEPS drží a aktivují, protože od této rozvahy se odvíjí hlavní porce nákladů na elektřinu.

Předmětem odborné veřejné diskuze by mělo být nastavení parametru „WACC“ („vážený průměr nákladů kapitálu“), tedy de facto „úrokové míry“, kterou za své investice regulované subjekty dostávají – význam tohoto parametru lze opět srovnat s úrokovými sazbami nastavovanými ČNB. Každé procento zde znamená miliardy na účtech pro celou ekonomiku. Věděli jste, že v době, kdy činnost vedení ERÚ neprošla sítem zpravodajské služby a úrokové sazby byly blízko nule, byl tento parametr na úrovni okolo osmi procent?

Jak najít peníze, aniž by se někomu braly formou tvrdší regulace? Jsou tu masivní dotační prostředky Evropské unie, které lze nasměrovat více do investic do elektrických sítí. Jsou tu desítky miliard korun na národní úrovni, byť jde taky o evropskou záležitost – Česko dostává peníze z prodeje emisních povolenek, které zatěžují české podniky, a díky redistribuci dostáváme více peněz, než kolik platíme. To mimochodem patrně efektivně o několik let prodlouží takzvanou kladnou „čistou pozici“ Česka vůči EU, tedy kolik platíme do EU a kolik z EU dostáváme.

Oba tyto zdroje je legitimní po odborné veřejné diskuzi transparentně využít pro zlevnění účtů za elektřinu v jejich dvou klíčových položkách: Ať už tím, že je použijeme na část investic do elektrických sítí, nebo na úhradu dotací pro obnovitelné zdroje. Obě položky tímto lze snížit podstatně, podnikům se zvýší konkurenceschopnost a domácnostem kupní síla. Obojí česká ekonomika potřebuje jako sůl.