Jak tvrdé rány udělí Evropě v roce 2025 Trump? Zachrání sedmadvacítka svůj průmysl?
Trumpovy plány se detailně rozebírají už dlouhé měsíce, až po jeho nástupu do funkce 20. ledna se ale ukáže, jestli jsou obavy sedmadvacítky oprávněné. Republikán každopádně nijak neskrývá, že Evropu nepovažuje za dobrého spojence. „NATO nás obchodně využívá. Nekupují naše auta, neodebírají naše potraviny, neodebírají nic. Je to ostuda. Navíc je bráníme, takže je to dvojitá rána,“ řekl nedávno na adresu evropských členů Severoatlantické aliance.
Uvalí Trump na Evropskou unii dovozní cla a ochromí obchod?
Trump tak spojil dvě hlavní výtky, které vůči zemím za Atlantikem dlouhodobě má: unijní obchodní přebytky a nedostatečné výdaje na obranu. Extrémním řešením situace by pro Washington mohlo být zavedení vysokých dovozních cel a vystoupení z NATO. V době ruské války na Ukrajině a hospodářských potíží sedmadvacítky by bezpochyby šlo o silně nepříjemnou kombinaci.
Nad Evropou se vznáší hrozba amerických dodatečných dovozních cel ve výši deseti až dvaceti procent buď na veškeré zboží, nebo na konkrétní sektory. Odborníci jí nyní radí, jak hrozbu hned na začátku zarazit. Někteří tvrdí, že páky Evropy jsou poměrně malé, ale vždycky je tu možnost začít nakupovat více amerického zboží nebo jeho odběr alespoň přislíbit. V první řadě se nabízí zemní plyn, v tomto případě ve zkapalněné formě.
Jenže evropská chuť odebírat ještě více americké suroviny v současnosti není vysoká. Poptávka po plynu v unii klesá a mnohé země včetně Česka raději v poslední době kupovaly ruský, protože to vyšlo levněji. Ve druhém čtvrtletí dovezla EU meziročně o pětinu méně LNG než ve stejném období loňského roku. Využití evropských terminálů na zkapalněný plyn kleslo v prvním pololetí pod polovinu.
Nyní, za chladného počasí, sice dovoz zesílil, zatím však ne na úroveň minulých zim. Je možné, že se zvýšené hladiny udrží kvůli očekávanému ukončení ukrajinského tranzitu plynu a o americký LNG může růst zájem také v případě, že se do budoucna podaří v EU snížit objemy dovozu toho ruského. Avšak stále není jisté, že Evropa bude mít takový nákupní apetit, který bude Trump považovat za dostatečný.
Dalším zbožím, které se nabízí k povzbuzení obchodu, je produkce zbrojního průmyslu. Pokud budou evropské země ještě více utrácet za americké zbraně, zajistí si tím i růst výdajů na obranu, které Trump rovněž žádá. Není přitom vůbec vyloučené, že tentokrát mu nebudou stačit dvě procenta HDP a spíš bude partnery tlačit ke třem. Tyto nákupy by ale na druhou stranu kolidovaly s evropskou snahou o povzbuzení vlastního průmyslu a posilování bezpečnostní autonomie.
Evropa samozřejmě může přistoupit k tvrdší hře a hrozit odvetnými opatřeními. Navíc má výhodu v tom, že je strategicky méně závislá na importu z USA než naopak. ING uvádí, že Spojené státy se spoléhají na dovoz 32 unijních produktů, které by jen těžko dokázaly nahradit odjinud, hlavně zboží pro chemický a farmaceutický průmysl. Naopak sedmadvacítka životně potřebuje osm produktů z USA, mimo jiné berylium. Brusel tak má s čím jít do vyjednávání. Jestli bude úspěšný, bude ale nejspíš záviset i na širším geopolitickém kontextu.
Bude sedmadvacítka za rok dál nebo blíž Číně?
Sedmadvacítka se totiž nejspíš dostane přímo do palby mezi Trumpem a Čínou a bude si muset vybrat, zda zvolí lavírování nebo se jednoznačně postaví na americkou stranu. Evropě v první řadě hrozí, že v případě vysokých amerických cel na čínské zboží bude sama zaplavena produkty z asijské velmoci. Už nyní přitom považuje čínskou státní podporu a nadprodukci v některých sektorech za vysoce problematickou a začala se bránit cly na dovoz elektromobilů tohoto původu.
„Problémem číslo jedna není NATO, dokonce ani Ukrajina, jakkoli jsou závažné. Problémem číslo jedna je přesun čínského exportu, který míří do USA a nyní půjde do Evropy,“ řekl nedávno webu Politico Anthony Gardner, jenž dříve sloužil jako americký velvyslanec v Evropské unii. „Pravděpodobně dojde k výraznému efektu přemístění v neuvěřitelně křehké době, kdy mnoho průmyslových odvětví jen stěží vychází. To bude mít obrovské důsledky a může to potenciálně podporovat deindustrializaci a populistické strany,“ podotkl.
Zahlcení unie čínskými výrobky by mohlo Evropu nakonec pohánět do americké náruče, pokud jí Trump vyjde vstříc. Sedmadvacítka mu může nabídnout tvrdší postoj vůči Číně nejen v oblasti obchodu, ale také investic, přístupu Pekingu k západním technologiím, kybernetické bezpečnosti a špionáže. Dokonce by mohlo dojít i na obrannou spolupráci. Velkou americkou slabinou je omezená schopnost stavět lodě a evropské loděnice by Washingtonu mohly alespoň trochu pomoci, i když zdaleka ne tolik jako jihokorejské či japonské.
Problémem je, že hledání společného postoje vůči Číně v minulosti poměrně drhlo a výsledkem toho je vzájemná nedůvěra. A pokud se Trump bude chovat k EU nepřátelsky a zacházet s ní podobně jako s Pekingem, může naopak dojít ke sbližování Bruselu s asijským lídrem. Je zřejmé, že Čína si v tomto směru dělá jisté naděje, někteří odborníci však zůstávají skeptičtí. Tvrdí, že k tomuto partnerství by bylo třeba překlenout řadu problematických oblastí, především by Peking musel přestat podporovat ruskou válku na Ukrajině.
Ohrozí Rusko přímo i nějaký členský stát EU?
Sedmadvacítka se obává, že menší americká obranná angažovanost v Evropě a v krajním případě odchod Spojených států z NATO povzbudí ruské choutky k expanzi na západ. První otázkou samozřejmě je, zda by toho byla Moskva schopná. O stavu ruské ekonomiky i zbrojního arzenálu země se bez jednoznačných závěrů spekuluje od začátku invaze proti Kyjevu.
Je krajně nepravděpodobné, že by se Kreml pustil do vojenského dobrodružství v Evropě, dokud bude vázán na Ukrajině. Ostatně bylo zřejmé, že nemá dostatek sil zachránit režim Bašára Asada v Sýrii, do které v předchozích letech mnoho investoval. Pokud by ale válka skončila ukrajinskou porážkou, mohlo by úspěchem povzbuzené Rusko začít přemýšlet, jak Evropu oslabit v době, kdy část své výzbroje poskytla Kyjevu.
O riziku budoucího konfliktu otevřeně hovoří zpravodajské služby a představitelé některých unijních zemí, včetně Německa. Rozvědka v Berlíně nedávno varovala, že by Moskva mohla podniknout útok proti NATO do konce dekády. Často se hovoří o tom, že prvním testem by mohl být nějaký pobaltský stát, Polsko nebo Finsko. Existují ale i jiné scénáře, které zohledňují rostoucí význam Arktidy a jejího přírodního bohatství.
„Souostroví Špicberky. Jsou součástí Norska, člena NATO, ale jsou demilitarizované ustanoveními Svalbardské smlouvy z roku 1920, kterou podepsalo 46 zemí, včetně USA, Norska a Francie. Kvůli této dohodě zůstává NATO hluboce rozděleno v tom, zda by v případě ruského kroku všichni členové aliance chtěli aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy, který požaduje, aby byl útok na jednoho chápán jako útok na všechny,“ vysvětluje ve své analýze Paul Goble z think tanku The Jamestown Foundation. Moskva si je podle něj vědoma toho, že útok na Špicberky je méně riskantní než úder na jinou zemi.
Další možností je, že se Rusko po konci ukrajinské agrese více zaměří na Bělorusko. Není vyloučené, že prezident Vladimir Putin oživí plány na sloučení zemí, aby byl zase o kus blíže snu o obnovení Sovětského svazu. V takovém případě by mohla být i jeho touha územně spojit nové Rusko s kaliningradskou exklávou přes Suvalský koridor velmi silná, a v přímém ohrožení by tak byly především Litva a Polsko.
Téměř jisté je, že i v příštím roce budou pokračovat záhadné havárie evropské infrastruktury v Baltském moři, žhářské útoky v některých zemích či rušení signálu GPS na severovýchodě Evropy. Sabotáže, ruské špionážní aktivity a provokace mohou dokonce ještě více přitvrdit a teoreticky nekontrolovaně přerůst v konflikt.
Bude rok 2025 umíráčkem pro Green Deal?
Od červnových voleb do europarlamentu si část obyvatel sedmadvacítky dělá naději na ukončení Green Dealu, jedné z nejkontroverznějších unijních agend za poslední roky. Kritici plány na omezení emisí skleníkových plynů spojují s vysokými cenami energií a celkovou inflací, deindustrializací kontinentu, ztrátou konkurenceschopnosti Evropské unie a zhoršováním životních podmínek obyvatelstva.
Vše nasvědčuje tomu, že Brusel se svých zelených plánů nehodlá vzdát, zároveň si však uvědomuje zaostávání Evropy. Ursula von der Leyenová slibuje, že nová Evropská komise pod jejím vedením výrazně zjednoduší ekologické předpisy společenství, aby pomohla k oživení evropského průmyslu, který se potýká s čínskou a americkou konkurencí. Komise chce během první stovky dní v úřadu představit svou strategii, jak posílit unijní konkurenceschopnost, podpořit inovace, snížit závislost na některých zemích v čele s Čínou a zároveň pokračovat v dekarbonizaci.
K tomu by měl sloužit především takzvaný Clean Industrial Deal, který naváže na Green Deal, ale bude klást důraz právě na průmysl. Podkladem k programu se stala známá zpráva italského expremiéra a bývalého prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho. Mimo jiné volá po koordinované průmyslové politice, větší rozhodnosti a masivních investicích, aby EU uspěla v soupeření s rivaly, kteří se doma mnohdy těší velmi výhodným podmínkám. Sedmadvacítka podle něj proto potřebuje dodatečné investice 750 až 800 miliard eur ročně.
V médiích už se objevily úniky, podle kterých by revize průmyslové politiky EU měla zahrnovat Evropský fond pro konkurenceschopnost, balíček pro chemický průmysl a průmyslový akční plán pro automobilový průmysl. Komise by měla Clean Industrial Deal podrobně představit na konci února.
Bude mít Německo stabilní vládu s Merzem v čele?
Vývoj v Evropské unii mohou významně ovlivnit i některé události v členských státech. V době, kdy se mluví o krizi v německo-francouzském vedení sedmadvacítky, čekají největší unijní ekonomiku předčasné volby. Z nich by teoreticky mohl vzejít silnější lídr i pro evropskou úroveň, kterého bude EU po nástupu Trumpa potřebovat. Někteří komentátoři se domnívají, že by nastupující americký prezident mohl adepta na kancléře za konzervativní unii CDU/CSU Friedricha Merze respektovat více než současného šéfa německé vlády Olafa Scholze a jeho předchůdkyni Angelu Merkelovou.
Merz se zároveň dlouhodobě netají tím, že by zaujal vůči Rusku tvrdší postoj než sociální demokrat Olaf Scholz. „Chceme, aby vaše armáda byla schopna zasáhnout vojenské základny v Rusku. Ne civilní obyvatelstvo a infrastrukturu, ale vojenské cíle, ze kterých je vaše země napadána,“ řekl například nedávno ukrajinskému prezidentovi Volodomyru Zelenskému.
I kdyby však Merz skutečně v klání zvítězil, může jeho postoj přijít vniveč. Pro Kyjev je v některých záležitostech už nyní pozdě, požadované zbraně dostává pravidelně ve chvílích, kdy už je není možné využít tak efektivně, jako kdyby se jich domohl hned. I kdyby koaliční jednání byla rychlá, Merz nastoupí až týdny, spíše měsíce po Trumpovi, který mezitím může tlačit Kyjev k pro něj nevýhodné dohodě.
Povolební rozhovory v Německu však budou spíše delší, jelikož CDU/CSU pravděpodobně nedosáhne na většinu a její přirozený spojenec, svobodní demokraté (FDP), se vůbec nemusí dostat do parlamentu. Země se tak dost možná dočká další velké koalice, případně trojkoalice i se Zelenými, ve které se Merzovy plány mohou značně rozmělnit. Šéf CDU už nyní ubral v kritice Zelených, jelikož nechce přijít o možnost vyjednávat o budoucí vládě i s nimi. Jiné možnosti nemá, jelikož spolupráci s pravicově populistickou Alternativou pro Německo (AfD) odmítá.
Ať už bude vláda jakákoli, bude jejím stěžejním tématem znepokojivý stav německé ekonomiky. Merz má v plánu vytvořit v zemi klima přívětivější pro byznys, odmítá regulace, chce snižovat daně i sociální výdaje. Jenže hospodářství země má hluboké strukturální problémy a je silně zranitelné vnějšími vlivy a geopolitickými otřesy, které jsou mimo kontrolu vlády. Naděje vkládané do Merze se tak mohou brzy rozplynout a v Německu by mohli dále posílit populisté.
Smete francouzská politická krize Macrona?
Francie se od léta potýká s politickou krizí, která by mohla pokračovat i v roce 2025, a dokonce se může prohloubit. Poté, co prezident Emmanuel Macron po volbách do Evropského parlamentu překvapivě vyhlásil hlasování o složení Národního shromáždění, zápasí země s hledáním premiéra, jenž by měl dostatečně silnou podporu, jelikož žádný ze tří bloků nemá v zákonodárném sboru většinu. Zářijový pokus se středopravicovým Michelem Barnierem ztroskotal na počátku prosince, když dolní komora parlamentu po tahanicích o rozpočtu vyjádřila hlasy krajní pravice i levice vládě nedůvěru.
Macron poměrně rychle našel náhradu v podobě centristy a bývalého ministra spravedlnosti Françoise Bayroua. Jenže nové jméno si s sebou vleče staré potíže a nový šéf vlády to chápe. „Je mi jasné, že můj úkol bude těžký. Musíme najít způsob, jak lidi sjednotit, místo abychom je rozdělovali. Myslím, že je nutné usmíření,“ prohlásil po svém jmenování. Už jeho předchůdce se ovšem snažil domluvit s Národním sdružením Marine Le Penové na kompromisu o rozpočtu, stěžoval si však, že druhá strana o to nestojí.
Někteří komentátoři tak mají podezření, že Le Penová dělá vše pro to, aby nakonec nestabilita smetla i Macrona, který zatím trvá na tom, že dovládne až do prezidentských voleb v roce 2027. Politické přetahování by tak teoreticky mohlo pokračovat až do července, kdy bude možné uspořádat nové parlamentní volby. V sázce je však ekonomická kondice země, které v půlce prosince agentura Moody’s snížila hodnocení úvěrové spolehlivosti o jeden stupeň na Aa3.
Rozpočtový deficit země v roce 2024 nejspíš dosáhl 6,1 procenta HDP a Francie patří k nejzadluženějším zemím Evropské unie – její dluh přesahuje 110 procent hrubého domácího produktu. Neustálé změny na klíčových postech navíc blokují prosazování nových opatření, což přispívá k nespokojenosti farmářů, odborů a dalších skupin, které mají v zemi velký vliv a mohou způsobit politikům v Paříží další problémy. Za takových podmínek je i pro Macrona mnohem těžší být silným lídrem, který prosazuje své zahraničněpolitické vize.
