Naučila Čechy, co je to dentální hygiena. Teď chce Alexandra Kala probudit vědu
Jak jste přišla na to, jak moc je důležitá ústní hygiena, a přetavila to v byznys?
Začalo to tím, že mě bolela osmička. Po ošetření se zub nehojil, musela jsem tedy k zubaři přijít vícekrát, začali jsme se časem bavit a on se mě pak zeptal, co plánuji v životě dělat, když jsem teď zrovna skončila školu. Odpověděla jsem, že mi rodiče doporučili vyzkoušet práci mimo rodinnou firmu a že se právě rozhlížím po nějakém místě. Hned mi nabídl, jestli chci jít do Dentálního depa. Tehdy jsem znala možná tak železniční depo, ale tenhle termín pro mě byl nový.
Co jste měla dělat?
Oni byli distributoři několika zahraničních značek z oboru. Šlo o to prezentovat je na veletrzích, na kongresech, a hlavně mě lákalo, že využiji angličtinu. Protože jsem ale člověk, který dělá všechno naplno, začala jsem ten obor pro sebe studovat. Pořídila jsem si skripta pro studenty stomatologie, abych věděla, na co se ty věci, co nabízím, používají. Pak jsem se seznámila se svým pozdějším mužem, který vystudoval stomatologii ve Švýcarsku a sem do Česka jezdil za rodinou. Díky němu jsem zjistila, jak na obor nahlížejí Švýcaři, a bylo to něco u nás do té doby nevídaného.
Jak to na vás zapůsobilo?
My jsme tady měli cíl zachovat zuby, aby bylo později kam dát můstek. U nich bylo trendem si zuby správně čistit, abyste nikdy žádný můstek nedostali. Mentálně úplně jiný přístup, který se mi líbil. Řekla jsem si, že distributorů stomatologických materiálů je u nás plno, ale skoro nikdo nedělá preventivní péči, takže z toho vznikl nápad založit firmu a věnovat se ústní hygieně. A samozřejmě jako první přišly na řadu švýcarské značky. Skautovala jsem jen ty, jejichž výrobky opravdu měly účinek, nikoliv že jenom hezky vypadaly nebo voněly.
Vaše okolí na tenhle byznysový nápad prý nereagovalo úplně s nadšením, je to tak?
S nadšením opravdu ne, spíše s takovým shovívavým úsměvem a skepsí. Ale tak to bývá, když někdo jde u nás proti proudu. Američané tleskají a říkají „go“, Češi jsou velmi skeptičtí a vidí všechno černě. Hlavně kolegové z dentálního byznysu, kteří prodávali do ordinací křesla, ti měli 300 tisíc na faktuře za jeden obchod a vezměte si, kolik jsem musela prodat kartáčků, abych to měla taky.
Nebyl to depresivní pocit?
Já jsem tam viděla úplně něco jiného, a to že mám 10 milionů klientů, a ne šest tisíc zubařů jako oni. A to se nakonec potvrdilo. Druhou věcí byl zájem těch zubařů, jim se prostě moc líbilo, když jsem přijela někam na výstavu a vybalila ten stojánek a v něm různé kartáčky různých barev. To bych vám přála vidět, jak zubařky kolem toho stály frontu a ptaly se, co a jak funguje. A také tu byli osvícení expati, kteří už tenhle pohled znali, ale neměli tady možnost ty výrobky koupit. Čili není to jenom moje zásluha, že Češi se starají o svoje zuby, ale je to hlavně i zásluha právě jejich, třeba doktora Pollaka, Sedelmayera a dalších.
Jste spokojena s tím, jak je tohle téma frekventované, jak se zvedlo? To souvisí s termínem „dentální IQ“…
Ten termín jsme zavedli my a se změnou v Česku jsem velmi spokojená. Důkazem může být třeba fakt, že pro švédskou značku TePe, která je světový lídr v mezizubních kartáčcích, tvoříme ve visegrádské čtyřce, a především v Česku velmi významný podíl exportního byznysu. Svědčí to o našem velkém dentálním IQ a přitakává tomu ten obrovský zájem o dentální hygienistky, kterých se na trhu nedostává.
Vy působíte ve všech zemích visegrádské čtyřky. Kde bylo nejtěžší zlomit staré zvyky?
Jednoznačně v Polsku. Ta země nám teď obchodně konečně roste, ale přiznávám, že byla doba, kdy jsem uvažovala o tom, že ze země odejdeme. Všechno je to ale o edukaci a trpělivosti. Například v Polsku s edukací neodstartovali záhy po revoluci jako my a moderní prevence – péče o mezizubní prostory – se tam začala rozšiřovat se zpožděním. Mezizubní kartáčky tam ještě před deseti lety nebyly ani zdaleka běžné. Dnes už je situace jiná a nám se podařilo prosadit naše značky u polských odborníků. Ale trvalo to.
Kromě tohoto trendu se váš byznys časem rozšířil na péči o tělo a další záležitosti. Pokud vím, vy sama vidíte velký trend v dlouhověkosti neboli longevity. Proč je to důležité a vydáváte se byznysově i tímhle směrem?
Oba se s manželem snažíme žít v longevity trendu, který sledujeme již dlouho. Hodně lidí si longevity spojuje jen s doplňky stravy, ale na longevity se musíte dívat opravdu holisticky, je to je i o vašem mindsetu – že také děláte filantropii, něco dobrého, protože pak máte dobrý pocit a máte dobrou psychiku.
Také je potřeba se zásadně věnovat kvalitě stravy, vyhýbat se mikroplastům, pravidelně provádět důkladné checkupy a sledovat svoje data. K tomu pak přicházejí specializované doplňky stravy a některá léčiva. Když sbíráte informace od kredibilních vědců, časem si vytvoříte svůj vlastní koncept, který vám vyhovuje. Není to časově nenáročné, ale také to není nedostižné. Podle základních principů longevity může fungovat i důchodce.
Co je asi zásadním sdělením pro všechny, které zajímá prodloužení života ve zdraví – věda jde rychle kupředu, a proto je důležité pracovat na svém zdraví, abychom se dožili průlomových objevů, které se očekávají v možnostech přeprogramování epigenetiky, v genové terapii pomocí CRISPR a podobně. Zda dokážeme zastavit stárnutí buněk, to nedokáže dnes nikdo seriózně slíbit.
A z hlediska podnikání Profimedu?
My se snažíme hledat zajímavé produkty, které pomáhají ke zdraví. Osobně si myslím, že je před námi velký trend biohackingu. Přijdou různé měřicí čipy, které nám budou říkat, co se v našem těle děje, testy na přítomnosti minerálů, vitaminů, ale i třeba predikce rizika diabetu či jiných onemocnění ze slin nebo moči. Třeba v tomhle by nás jednou zajímalo mít distribuci, ale Evropa je zatím hodně legislativně zaregulovaná.
No, a teď jsme u dalšího tématu, které je s vámi také spjato, a to je transformace ekonomiky. Vy jste ambasadorkou Druhé ekonomické transformace českého průmyslu. Co je podle vás překážkou k tomu, aby Česko bylo digitalizované, aby bylo moderní zemí, která přináší zboží s přidanou hodnotou?
Myslím, že naším největším problémem jsme my sami. Česká republika má vysoce kvalifikovanou pracovní sílu a kreativní lidi, což je pro inovace zásadní. Ale brzdí nás vlastní neefektivnost a pomalost v legislativních procesech. I 30 let po revoluci vidím, jak se v parlamentu zbytečně dlouho debatuje, místo aby se rychle prosazovaly změny, které jsou potřeba k transformaci našeho průmyslu.
Proč jste se rozhodla podporovat českou vědu, v čem byste chtěla vědě pomoci?
Protože bez talentu a inovace se Česko nikam neposune. Vědecké objevy a technologický pokrok bývají velmi často základem pro radikální inovace.
V čem například aktuálně pracovní skupina Věda a výzkum pomáhá?
Například připravujeme datové analýzy pro pana ministra (Marka) Ženíška k některým aspektům zákona o vědě a výzkumu, který přislíbil v příštím roce předložit vládě. Když vzniknou dobré podmínky pro vědecké spin-off firmy a startupy, přijdou inovace a vznikne ekosystém, který posune Česko do předních příček v Evropě. Dnes jsem přesvědčena, že peněz na vědu je dostatek, i když nominálně klesají. Jde hlavně o jejich distribuci a o podporu excelence místo průměrnosti.
Kde s tou změnou začít?
Začíná to u výzkumu na univerzitách. Ve vlámských zemích, pokud se poskytují granty na výzkum, vyjadřuje se k tomu rada největších vlámských firem, zda vědecký záměr má v dlouhodobém horizontu přínos. Tak by to mělo fungovat i u nás. Teď se samozřejmě nebavím o společenských vědách, ale o STEM oborech, které jsou finančně náročné.
Tohle by, počítám, nestačilo?
To ne. Je potřeba změnit doživotní profesorská místa. Třeba v Německu nebo v Rakousku procházejí profesoři pravidelným hodnocením a musejí obhajovat své projekty a vědeckou činnost. U nás tomu tak není. Pak však nemají mladí možnosti kariérního růstu.
Pro hodnocení udělování grantů na výzkum potřebujeme zavést mezinárodní panely, které by projekty hodnotily. Dále je potřeba motivovat univerzity, aby aktivně hledaly firmy pro spolupráci na aplikovaném výzkumu například formou dotací za úspěšný společný projekt. Třeba 1 : 1 – za každou korunu ze získané spolupráce obdržet korunu od státu.
České firmy by se neměly bát finančního úřadu, že jim neuzná daňové odpočty na výzkum, což se od roku 2015 často děje, a proto statisticky klesají investice ze soukromého sektoru do vědy a výzkumu. To vše lze změnit. Co se změnit nedá, je mentální změna úřednického a akademického aparátu, tam to ještě potrvá.
To zní, jako kdybyste neviděla pozitiva?
Vidím je. Jsme jako Češi skvělí v mnoha vědeckých disciplínách, ale nedaří se to dotáhnout. I na straně státu vidím pokroky. Například MPO ministra (Lukáše) Vlčka připravilo hospodářskou strategii, kterou jsme jako Druhá ekonomická transformace připomínkovali. Je to podle ekonomů jedna z nejlepších hospodářských strategií, která byla předložena, jsou v ní i náznaky KPI’s (měřitelných ukazatelů výkonnosti – pozn. red.), což předtím nikdy nebylo.
Ale pak si ji prostě musíme umět prosadit a to je ten rozdíl mezi námi a například Poláky. V Polsku je autokracie, když ministr zavelí, tak se to stane, a tady se jen debatuje, proč to nejde. A to je naše brzda, proto jsem ze začátku řekla, že jsme sami proti sobě.
Vy jste také kvůli tomu podporovala nadační fond Neuron a posléze stála za založením iniciativy Žárovky pro talentované vědce. O co jde?
Nadace Neuron udělala obrovský kus práce v propagaci vědy a významných vědců. Nicméně je potřeba podporovat mladé talenty a to nejen vědce, ale i třeba mladé startupisty, umělce nebo experty, kteří mají ve svém oboru impakt. Nadační fond jsme založili s Pavlem Přikrylem a Janem Lukačevičem. Chceme se věnovat hledání talentů již u středoškoláků a podporovat i jejich učitele.
Proč ten název Žárovky?
Žárovkami jsou mladí experti s dotazem. Chceme šířit optimismus, a aby se vědělo, že tady máme skvělé lidi. Také pracujeme na zapojení žárovek při ministerstvech, aby se mohly zapojit a přinést své know-how a pohled. A především chceme přitahovat naše žárovky v zahraničí, aby se vrátily domů.
Co jste od nich získala konkrétně vy?
Neskutečnou energii a pozitivní přístup. Oni dokážou skvěle prezentovat své nápady, mají zahraniční zkušenosti a vycházejí z úplně jiného základu než my. Právě pro ně potřebujeme vytvořit a zafinancovat místa na univerzitách, ve vědeckých institucích a v soukromém sektoru.
Když se na to podíváte z globálního pohledu, jaké poselství by tahle změna měla do České republiky přinést?
Tím, že se promění vědecké prostředí, že přijdou mladí lidé ze zahraničí, se může Česko stát velmi dobrým inkubátorem. Každá země si vytváří svůj národní „branding“ či značku. Švýcarsko je známé precizností a high end kvalitou, Německo je proslulé jako průmyslový lídr a právě Česko dokáže být velmi inovativní a flexibilní. Toho bychom měli využít a stát se technologickým tygrem, jako to udělalo třeba Estonsko. Cesta není daleká, stačí deset patnáct let.