Němci udělali hodně špatných rozhodnutí a moc dobře si to uvědomují, říká šéf Linetu Tomáš Kolář
Ve velkém podnikáte v Německu. Jak byste popsal tamní současnou situaci v byznyse i společnosti?
Její stav vystihuje velká reforma zdravotnictví, do které se Němci právě pustili. Nějak se jim stalo, že reformu nemají dobře připravenou, což nejen naše obchodování v zemi drasticky zpomalilo. Jedním z důsledků reformy totiž je, že se škrtne asi sto tisíc lůžek z asi půl milionu, které v zemi jsou. To skutečně není malý řez. Když se chystáte škrtnout dvacet procent lůžkového fondu, a neřeknete nemocnicím, kterých se to bude týkat, tak se nemocnice logicky obávají nakupovat lůžka, protože neví, zda budou za rok existovat.
Reforma je přitom nutná, že?
Dělají ji proto, že se jejich zdravotnictví dostává do podobně slepé uličky, jako to české. Nůžky mezi náklady a příjmy se jim rozevírají. Souvisí to se strukturou zdravotnictví, která je stejně přežitá jako u nás. Primární péče je jen málo funkční, takže jim pacienti přepadávají do nemocnic, což je ta nejdražší část péče, kam by se vůbec neměli dostávat. Do toho máte potíže s demografií a chronickými nemocemi. Ve výsledku tak k nákupu lůžek chybí nejen ochota, ale i peníze.
Německo a krize
Když se bavíte s kolegy, byznysmeny či běžnými Němci, jak oni chápou stávající situaci jejich státu?
Když to vezmu po lidské stránce, tak ta situace dopadá na Němce skutečně hodně těžce. Mají fakt blbou náladu. Zkoumají, co všechno udělali špatně. Milovali Angelu Merkelovou, ale uvědomují si, že zdaleka ne vše, co podnikla, bylo správné. Vědí, že chtějí zelenou energii, ale že mají nejdražší energii v Evropě. Propaganda do nich nalila přesvědčení o zelené energii, stát jim ale nedokázal zajistit energetickou soběstačnost.
Nejsou hloupí, takže ví, že si vypnuli jaderné elektrárny, což byl čistě politický krok, přesto ale nakupují jadernou energii z Francie. To vám na náladě nepřidá, protože víte, že si světlo každý den rozsvítit zkrátka musíte. Cítí se obelhaní, zklamaní. Podle mě udělali velké chyby, ale uvědomují si, že si za ně mohou sami.
Od byznysmenů v poslední době často slýchám, že růstu často brání nejednotnost a roztříštěnost Evropy. Můžete přiblížit, v čem to například konkrétně Linetu komplikuje podnikání?
Dejme tomu, že potřebujeme udělat velký servisní zásah u zákazníka ve Francii. Partu našich techniků, kteří to tam jednoduše za dva měsíce udělají, legálně vyslat nemůžeme. Jde to jedině složitě: přestože máme lidi, kteří to umí, tak místo toho musíme najít jiné, které nemáme, a které potřebujeme jen pro ten jeden konkrétní úkol. Případně vezmeme supervizora, který vede lidi, kteří to neumí. Je to náročné kvůli byrokratickým a daňovým překážkám, které záměrně ochraňují ten či onen domácí trh. Pohyb služeb napříč EU vůbec neexistuje.
Linet možná bude muset přesunout část výroby do USA, pokud zvolený prezident Donald Trump dostojí svým slovům a uvalí i na dovoz z Evropské unie cla. Chystáte se na nejhorší?
Trumpova vyjádření vnímáme od jara, kdy odstartovala ostrá předvolební kampaň. Hrozí cly a střílí čísly, kolik by si exportéři z nejrůznějších zemí mohli na clu připlatit. Evropě hrozí zavedení až 20procentního cla na vše, co se odsud do USA exportuje. Je otázka, do jaké míry to brát vážně.
Jak vážně to berou vaši lidé v USA, tedy kolegové z managementu Linet Americas, tamní lobbisté, experti?
Naši tamní kolegové jsou velmi zkušení lidé, kteří detailně sledují americkou domácí politiku a byznys. Říkají mi, že zatím žádný konkrétní Trumpův plán dost možná neexistuje. Na druhou stranu – ve svém minulém volebním období Trump také řekl, že cla zavede, a udělal to. Tehdy to navíc bylo naprosto neslýchané a nečekané, neboť se do té doby chystala smlouva mezi Evropou a Amerikou na odstranění cel. Takže bereme jeho současná varování velmi vážně. Samozřejmě netušíme, na jaké produkty cla uvalena budou, natož v jaké výši. Až ji budeme znát, dozvíme se, kolik nám po zaplacení cel zbyde na investice.
Donald Trump a hrozba jménem clo
Jak vysoké náklady vám kvůli clům hrozí?
Pokud budou zavedena v rozmezí 10 až 20 procent, tak bychom zaplatili deset až dvacet milionů dolarů.
Je to tak, že pokud byste část výroby přesouvali do zámoří, tak byste část výroby v tuzemsku utlumili?
Ano, museli bychom snížit kapacitu stávající výroby v Česku. Zůstala by tu, ale využívali bychom ji méně. Místo dvou směn by byla jedna a podobně. Byla by to otázka efektivity. Každá pátá postel by se případně vyráběla v zámoří.
To by předpokládám mělo dopad na vaše zaměstnance v Česku a na jejich vytížení, že?
Určitě ano. Ale dodejme to B – děláme do zdravotnické techniky, a ta je z cel často vyjmutá, nebo podléhá nižším sazbám. Jak to ale ve finále bude, zatím stále nikdo z oboru netuší.
Než jsme začali rozhovor, řekl jste, že zahajovat novou výrobu v Česku, potažmo v Evropě, by vás vzhledem k nespočtu překážek už ani nenapadlo. Můžete to rozvést?
Důvodů je hodně. Evropská regulace jako celek se naprosto vymkla z kloubů. To, co se vyklubalo například z ESG (princip udržitelného investování), postrádá jakoukoliv racionalitu. Podobných auditů a směrnic, které musíme splňovat, je stále víc. Každé firmě, která chce dělat byznys pořádně a zodpovědně, to samozřejmě zvyšuje náklady.
Můžete dopad na náklady vyčíslit?
Srovnejme výrobu v Česku například s výrobou ve Vietnamu. Dejme tomu, že si odmyslíme náklady na mzdy, které jsou ve Vietnamu nižší. Ostatní vstupy už jsou stejné, materiály přece nakupujeme na globálním trhu a tak podobně. Teoreticky bychom tak měli dojít ke dvou stejně vysokým nákladům na výrobu. Přesto je v Česku o třicet procent dražší.
A když srovnáte výrobní náklady v Česku s těmi v USA, kde také podnikáte?
Přestože tam mají lidé zhruba o polovinu vyšší mzdy, výrobní náklady jsou srovnatelné. Není to ale jen o ESG, je to také o daňovém systému. Vykazování čísel v EU je extrémně složité, navíc se pravidla absurdně často mění, a to napříč evropskými státy. V jednotlivých evropských zemích je různá míra zdanění, takže firmám vytváříme obrovskou agendu. Je to strašně nesmyslně složitá formule, kterou každý měsíc vyrovnáváme toky zboží – čistě z pohledu účetnictví.
Mzdy a inflace
Vidíte řešení, která by vrátila Německo jako největší trh, ale i celou Evropu zpět na růstovou kolej?
Méně byrokracie a více jednotného trhu. Němci si vždycky poradili. Někdy to trvá, ale je to cílevědomý, disciplinovaný národ, jenž se dokáže semknout. A umí si i utáhnout opasky, umí být skromní, nejsou zpovykaní. Samozřejmě spousta věcí brání obratu k lepšímu.
Například se podle mě nikdy nepodařilo sjednocení Německa. Můžete to vidět jako normální turista. Opravdové východní Německo vypadá hůř než naše pohraničí. Je to největší evropská ekonomika s 80 miliony lidí. Bez Německa nebude Evropa fungovat. Není to dostačující podmínka, ale je nutná. Musí začít fungovat a musí skončit nároková ekonomika, jinak se budeme trápit.
Co přesně myslíte nárokovou ekonomikou?
Problém, který za tím stojí, je evropská mentalita a nároková kultura. A ta nám i kvůli populistům prosakuje napříč státy. Jsem z toho nešťastný. Lidé jsou mylně přesvědčení o tom, že mají nárok přijít a říct, že se jim kvůli inflaci zvýšily životní náklady, tak ať dostanou vyšší mzdy nebo platy. Co mám ale já jako zaměstnavatel dělat s inflací? Na tu nemám vliv stejně jako ho nemám na životní náklady dotyčného. Já řídím výsledovku, a ta se řídí jinými pravidly než inflace a životní náklady.
Částečně ale tato úvaha státních či soukromých zaměstnanců pochopitelná je, nebo ne?
Samozřejmě chápu, že lidé chtějí přidat. Je ale hrozné, že přemýšlí tak, že ten základní problém vyřeší někdo za ně. Nevyřeší. Každý musí být zodpovědný primárně za sebe.