Nespojujme zklamání s hodnotami demokracie, řekl Pavel. Čeká jej nejdůležitější rok pětiletky
Máme za sebou seriál předvánočních, vánočních, povánočních a novoročních projevů, v nichž národu obsah svých srdcí, duší a myšlenek vylil snad každý, kdo šel kolem: premiéři bývalí i současní, exprezidenti, předsedové různých ústavních institucí, samozvaný předseda opozice, mluvili k nám z televizorů i ze sociálních sítí. Tradice nám poněkud nabobtnala a zbytněla jako prostata stárnoucího muže.
Hledat v tom nějaký jednotící řád a smysl nemá cenu, všichni víme, proč se to děje; řekněme si snad jen, co v této kakofonii schází: nemluvíme jednotným hlasem, chybí nám rozpoznání, co je skutečně důležité, a co naopak jen pěna dní.
Ostatně až mí kolegové z redakce e15 vyvěsí tento komentář na web, seběhnou se pod něj komentující, kteří tuto roztříštěnost potvrdí. Na novoroční projev prezidenta Petra Pavla, o němž především bude tento komentář, zaútočí ze všemožných pozic, dojde na provládního prezidenta, na neschopnou vládu, a když vydržíme až do večera, tak i rozvědčík bude.
Od prezidenta očekáváme, že bude tímto jednotícím hlasem, který oddělí podstatné od nepodstatného a i díky svému postavení nad stranami a distanci od svých předchůdců, danému silou svého úřadu, načrtne naši budoucnost v několika jasných bodech. Jak se mu to podařilo?
„Jsou zpochybňovány hodnoty, které jsme považovali za neměnné. Jsme pod tlakem, abychom si vytvářeli vyhraněné názory k celé řadě společenských otázek podstatných i nepodstatných,“ říká Petr Pavel. Jeho obzor na počátku roku 2025 vypadá takto: Ve světě probíhajících válek jsme zajištěni bezpečnostní sítí NATO, jako země na tom nejsme špatně, ale užírá nás záměrně šířená negativita, máme velký vnitřní dluh chudých nerozvíjejících se regionů, kde lidé propadají skepsi a nezájmu. A navrch povzdechnutí, že naší touze po německých platech by jako základ prospělo, kdybychom si i ty naše, nižší, české, vypláceli v eurech.
Petr Pavel si z upozorňování na strukturální nerovnosti v Česku učinil jeden z headlinů svého prezidentství. Situace je opravdu příšerná a nejhorší na ní není ani tak samotný stav, míra zadluženosti, nepřístupu ke vzdělání, zdravotnictví, kvalitnímu zaměstnání a podobně, ale to, jak tvrdošíjně politické reprezentace minimálně dvacet let zpátky odmítají tuto dřívější hrozbu, která přerostla v katastrofu, řešit.
„Pokud máme uspět jako celek, jako celá země, nemůže nám být jedno. jak si vedou její nejslabší části. A podle toho také musíme v politice konat,“ hlásá Pavel a má samozřejmě pravdu. Zrovna tak velmi dobře ví, že právě toto se brzy rozhodně nestane, protože se výkon moci minimálně na příštích deset měsíců zastaví a vše se podřídí jedinému cíli: uspět v podzimních sněmovních volbách.
Prezidenta Pavla v tomto ohledu čeká nejdůležitější rok jeho pětiletého mandátu. Volby mohou dopadnout naprosto jasně, zároveň ale jejich výsledek může prezidentovu ústavní roli nebo to, jak ji po praxi všech jeho tří předchůdců vnímáme, posílit. Co k tomu Pavel říká? „Zásadní je, abychom měli vládu, která zaručí, že bude Česká republika nadále bezpečným státem, kde je zachována svoboda, kde fungují zákony, vymahatelnost práva, kde je férové prostředí pro život i podnikání.“
Vidíme, že se na vládnutí chystají i síly, pro které je zpochybňování tohoto ukotvení – tedy například členství v NATO a EU – programovým cílem. Ať už tedy z čisté vypočítavosti, nebo dokonce pod tlakem cizích zájmů. Vidíme zároveň, že ze strany pravděpodobného vítěze voleb neexistuje jasný distanc, že s těmito rozhodně ne. Což nás dostává zpátky na počátek.
Neumíme mluvit jednotným hlasem, který řekne: Můžeme se tady pohádat o důchodovou reformu, o poplatky u lékaře, o školné, o tempo výstavby dálnic. Ale o našem členství v NATO nebo o tom, kdo je kdo ve válce na Ukrajině nebo zítra třeba na Baltu, se jednoduše nediskutuje. Kdo by toto poselství v Pavlově projevu hledal, mezi řádky by ho našel. „Ze všeho nejvíc si přeji, abychom případné pocity skepse a zklamání z toho, jaký je život, dnes nespojovali s hodnotami demokracie. Důstojný život ve svobodě má výrazně větší hodnotu a přináší větší spokojenost než život závislý na vůli jakýchkoli autoritářů.“
Příštích deset měsíců nám ukáže, zda to bude stačit.
