Nobelovské (ekonomické) poučení z koloniálních dob
Letošní Nobelovu pamětní cenu za ekonomii získali Daron Acemoğlu, Simon Johnson a James Robinson (dále jen AJR) za práci na tématu, které je ze všech ekonomických témat možná vůbec tím nejdůležitějším a po staletí nejvíce propíraným: jak to přijde, že některé státy – a obecněji některé komunity – jsou dlouhodobě bohatší než jiné. Ostatně i Adam Smith, který je považován za zakladatele ekonomie jako samostatné vědní disciplíny, se nejvíc proslavil dílem „O povaze a příčinách bohatství národů“ naznačujícím danou otázku přímo v titulu.
Různé země světa se mezi sebou liší ve spoustě ohledů: velikostí, jazykem, podnebím, geografií, pozicí vůči moři a vůči jiným (bohatým nebo chudým) zemím, historií více či méně zjizvenou epizodami válek, invazí, epidemií a podobně.
Odhalení faktorů, které jsou pro dlouhodobou a udržitelnou ekonomickou prosperitu prokazatelně klíčové, by mělo obrazně řečeno cenu zlata. Mohlo by totiž sloužit jako základ pro rozhodování o tom, kam se přestěhovat, jaký jazyk se učit, jak velké státní celky vytvářet nebo třeba kolik zdrojů věnovat na obranu proti infekčním nemocem a proti agresorům z jiných zemí.
Oceněná trojice ekonomů nejjasněji vyjádřila a na mnoha důvtipně vybraných souborech dat testovala tušení, které měly a mají i spousty dalších ekonomů a které jistě potvrdí i leckterý historik nebo sociolog – totiž že zásadním předpokladem pro dlouhodobý úspěšný rozvoj ekonomiky jsou vhodně nastavené instituce.
Ovšem pozor: slovo „instituce“, o které se opírá tato klíčová teze, není myšleno v obvyklém smyslu budov a zaměstnanců v nich, tedy ministerstev, úřadů nebo ústavů, nýbrž ve smyslu psaných i nepsaných politických, právních a morálních pravidel, kterými se daná společnost ve svém každodenním životě řídí.
AJR zjednodušeně rozlišují dva druhy institucí. Instituce extraktivní (typicky autokracie bez vlády práva a s velmi okleštěnými ekonomickými svobodami), v jejichž rámci jsou plody lidské práce v dané ekonomice svým původcům odebrány a plynou primárně do rukou vybrané úzké skupiny lidí, versus instituce inkluzivní (typicky demokracie s vládou práva a s plnými ekonomickými svobodami), které umožňují rozložení těchto plodů mezi všechny členy společnosti zhruba podle jejich zásluh nebo případně potřeb. Prosperitě jednoznačně víc svědčí instituce inkluzivní.
Co se týče použitých dat, ocenění ekonomové se zaměřili především na dlouhodobý vývoj v zemích, které bývaly v minulých staletích evropskými koloniemi. A zjistili vlastě vcelku přirozenou věc: jádrem rozhodnutí, jaký typ institucí na daném území kolonisté zachovali nebo zavedli, byla úvaha o tom, kolik kolonistů bylo ochotno se na daném území usadit.
Tam, kde Evropané rychle umírali zejména v důsledku nemocí nebo silného místního odporu daného vysokou hustotou obyvatel, se natrvalo usídlovali jen v malém počtu a nastavovali instituce spíš extraktivního rázu; tam, kde se chtěli usadit ve velkém počtu, tedy kde bylo pro ně zdravé podnebí a nízká hustota zalidnění, tvarovali pravidla tak, aby se jim samotným v dané zemi žilo příjemně. Země tohoto druhého typu se dnes zpravidla těší výrazně vyšší životní úrovni než země prvního typu.
AJR ve svých knihách a studiích popisují i základní scénář, jakým se občas daří společnosti v dané zemi posunout se od institucí extraktivních k těm inkluzivním: pokud je utlačovaná část společnosti schopna se dostatečně koordinovat, pak demonstracemi a hrozbou revoluce vládnoucí vrstvu k ústupkům prostě donutí.