Nosferatu vlétá do kin. Snímek může prolomit Drákulovo prokletí na pokladnách
Během celé historie kinematografie ve stínu číhala nějaká verze krvežíznivého Nosferatu, ať už šlo o hraběte Drákulu nebo Orloka. Navzdory lásce mnoha filmařů k tomuto nemrtvému Evropanovi není jeho přítomnost ve filmu vždy zárukou kasovního úspěchu. Horor režiséra Roberta Eggerse má ale oproti svým předchůdcům jednu výhodu: vůbec poprvé je tento Drákula skutečně děsivý, napsala agentura Bloomberg.
Německý expresionistický režisér F. W. Murnau natočil v roce 1922 svůj němý opus Upír Nosferatu. Šlo v podstatě o adaptaci románu Brama Stokera Dracula z roku 1897, ale kvůli právům Murnau zaměnil jména postav. Dracula znovu ovládl Hollywood v roce 1931 v produkci Toda Browninga, který se proslavil Belou Lugosim v hlavní roli. V nedávné době natočili své verze příběhu také autoři jako Francis Ford Coppola a Werner Herzog. Objevily se také (často neúspěšné) pokusy na nemrtvém hraběti snadno vydělat. Čím méně se mluví o akčním filmu Drákula: Neznámá legenda, v němž Luke Evans hraje sexy verzi Transylvánce, který pije krev, aby měl superschopnosti a mohl bránit svou ženu a dítě, tím lépe.
Ale co má nový Nosferatu a všem ostatním to chybí? Podle Bloombergu je neuvěřitelně děsivý. Zatímco jiné verze tohoto příběhu byly strašidelné, romantické, a dokonce i vtipné (Drákuloviny), Eggersova verze umně využívá zlý, prapůvodní druh hrůzy. Otázkou zůstává, zda se studiu Focus Features investice do filmu vrátí. Zatímco v zahraničí šel snímek do kin už na konci letošního roku, v Česku má premiéru až 2. ledna. Předpremiéru 30. a 31. prosince nabízí pražské kino Lucerna.
Eggersovo zpracování je inspirováno scénářem Murnauova filmu i Stokerovým románem. Vypráví příběh Ellen Hutterové (Lily-Rose Depp), novomanželky Thomase Huttera (Nicholas Hoult), advokáta vyslaného na podivnou misi. Thomas se musí vydat do domu výstředního hraběte Orloka (Bill Skarsgård) v Transylvánii, aby tomuto starému šlechtici prodal kus nemovitosti v německém městě, kde v roce 1838 se ženou žijí. Jedná se o známý příběh, který Eggers upravil po svém.
Místo toho, aby byl Orlok posedlý Ellen, protože mu připomíná jeho mrtvou ženu nebo jen proto, že vidí její podobiznu a připadá mu krásná, Orlok a Ellen mají jakési kosmické spojení. Ellen je osobou, která ho přivolá z temnot během pubertální osamělosti.
Drákula není zárukou velkých výdělků
Navzdory lásce mnoha filmařů k tomuto nemrtvému Evropanovi není jeho přítomnost ve filmu vždy zárukou kasovního úspěchu. Jen v loňském roce propadly dva horory s upíří tematikou. Prvním z nich byl Renfield, moderní zpracování této látky, v němž Nicolas Cage ztvárnil Drákulu mučícího svého sluhu Renfielda, kterého si zahrál Nicholas Hoult. Následovala The Last Voyage of the Demeter, námořní horor odehrávající se na lodi, která měla za úkol dopravit hraběte z jeho domoviny do Anglie. Renfield vydělal celosvětově asi 26 milionů dolarů, druhý snímek jen 21 milionů.
Uměleckou verzí Stokerova příběhu, které se podařilo utržit balík, je Coppolův Dracula z roku 1992. V USA se po premiéře stal dvanáctým nejvýdělečnějším filmem svého roku. Coppolova interpretace je především romantická. Je v ní sice krev, ale hrabě, kterého hraje Gary Oldman, je především milovník, nikoliv bojovník. Promění se poté, co se jeho žena Elisabeta (Winona Ryder) zabije v domnění, že je mrtvý, a pak v Londýně 19. století pronásleduje její dvojnici Minu (rovněž Ryder).
Film ale není děsivý. Je svěží a sexy, s Monicou Bellucci v roli jedné z Drákulových nevěst, a vyhýbá se lekačkám. A to je skutečně to, co většině draculovských filmů chybělo. Herzogův Nosferatu – Fantom noci je existenciální a Nosferatu (Klaus Kinski) v něm rozjímá o těžkostech věčného života. Slavná interpretace Bely Lugosiho z roku 1931 zase působí spíš jako základ pro dnešní parodie Drákuly, včetně hrabětě v Sezame, otevři se.
Eggersovi se do filmu podařilo vnést bytostně hororové prvky, které jeho předchůdcům chybí. Je to vidět hned v úvodních scénách, které ukazují první setkání Ellen s Orlokem několik let předtím, než se odehrává zbytek filmu. Volá ho a on přichází, nejdřív v podobě stínu, a nabádá ji, aby se mu zaslíbila. Náhle se ocitá v potemnělé zahradě, a začne vrnět, jako by prožívala tělesnou rozkoš, než se na plátně mihne Orlokova zchátralá, rozkládající se vizáž. Eggers tento druh strachu používá v celém filmu a lekačky přichází v těch nejnevysvětlitelnějších okamžicích. Vrací tak příběhu Nosferatu část síly, kterou ztratil v průběhu nesčetných ztvárnění.
