Prezidenti USA podle mapy volitelů: Jak volila Amerika v dobách Clintona, Nixona nebo Kennedyho?

Současné rozložení sil mezi demokraty a republikány neplatilo vždy. Lišily se také tzv. swing states. Jaké státy stály za zvolením amerických prezidentů po skončení druhé světové války? Zaměřili jsme se na 15 prezidentů USA vládnoucích po roce 1945.

Harry S. Truman

• V úřadu: 1945–1953
• Strana: Demokraté
• Vítězství ve volbách: 1948 (303 volitelů)

Harry Truman nastoupil do úřadu v roce 1945 po smrti F. D. Roosevelta. Jako Rooseveltův viceprezident nemusel být zvolen a po úmrtí svého předchůdce se rovnou ujal vlády. Přestože vládl necelých 8 let, ve volbách zvítězil jen jednou – v roce 1948. Tyto volby jsou dodnes považované za jedno z největších překvapení. Prakticky všechny průzkumy tehdy favorizovaly republikána Thomase E. Deweye. Trumanovi pomohla podpora (tenkrát tradičně demokratického) jihu. Demokratický kandidát si připsal vítězství například v Texasu nebo Oklahomě, dnešních baštách republikánů. Za republikány naopak v roce 1948 stál třeba New York.

Během Trumanovy vlády došlo v oblasti prezidentských voleb k zásadní změně. Byl totiž přijat 22. dodatek americké ústavy, který stanovil, že se jedna osoba může stát americkým prezidentem jen dvakrát. Do té doby šlo o (ne vždy dodržované) nepsané pravidlo. Autoři legislativy reagovali hlavně na dlouhou vládu F. D. Roosevelta, který volby vyhrál celkem čtyřikrát. I když byl Roosevelt zvolen za specifických okolností (velká hospodářská krize, druhá světová válka), jeho dlouhá vláda vyvolala obavy z přílišné koncentrace moci v rukou jedné osoby.

Dwight D. Eisenhower

• V úřadu: 1953–1961
• Strana: Republikáni
• Vítězství ve volbách: 1952 (442 volitelů), 1956 (457 volitelů)

Dvacet let dlouhou nadvládu Demokratů nad Bílým domem ukončil až Dwight Eisenhower. Válečný hrdina zvítězil drtivým způsobem v obou volebních kláních v roce 1952 i 1956. Do úřadu ho vynesla především nespokojenost občanů s Trumanovou administrativou a válkou v Koreji, obavy z komunismu a široký respekt získaný službou v druhé světové válce. Eisenhowerovi se podařilo oslovit voliče obou hlavních táborů a ovládl i značnou část tzv. Solid South, tedy demokratických států na jihu USA.

John F. Kennedy

• V úřadu: 1961–1963
• Strana: Demokraté
• Vítězství ve volbách: 1960 (303 volitelů)

Vítězství Johna F. Kennedyho ve volbách 1960 bylo historickým milníkem v americké politice a znamenalo zásadní politický i kulturní zlom. Šlo o první prezidentské volby, které byly výrazně ovlivněné novými médii (zejména televizními debatami) a moderními politickými kampaněmi. Do výsledku promluvily rostoucí obavy z mezinárodní situace v rámci studené války, občanská právní hnutí a Kennedyho silné charisma.

Kennedy ve volbách porazil politicky zkušenějšího Richarda Nixona, viceprezidenta Dwighta Eisenhowera. Na svoji stranu získal především mladší voliče a černošskou komunitu. Jako senátor z Massachusetts měl Kennedy silnou podporu na severovýchodě USA a ve státech Velkých jezer. Jedním z rozhodujících států byl v těsné volbě Illinois. K podpoře v Texasu zase pomohla osoba budoucího viceprezidenta Lyndona B. Johnsona, místního rodáka. Naopak Nixonovi nepomohlo ani vítězství v domácí Kalifornii.

Lyndon B. Johnson

• V úřadu: 1963–1969
• Strana: Demokraté
• Vítězství ve volbách: 1964 (486 volitelů)

Po atentátu na Kennedyho se do prezidentského křesla posunul jeho viceprezident Lyndon B. Johnson. Za necelý rok od tragédie v Dallasu Johnson svoji pozici obhajoval proti lídrovi republikánů Barrymu Goldwaterovi. Výsledkem bylo jedno z nejjednoznačnějších vítězství v historii amerických prezidentských voleb. Johnson se prezentoval jako muž, který dokončí Kennedyho práci. Vítězství mu uniklo jen v několika jižních státech a v Arizoně, domovském státu Goldwatera.

Richard Nixon

• V úřadu: 1969–1974
• Strana: Republikáni
• Vítězství ve volbách: 1968 (301 volitelů), 1972 (520 volitelů)

Richard Nixon, Eisenhowerův viceprezident a neúspěšný vyzyvatel J. F. Kennedyho ve volbách v roce 1960, se na politickou scénu vrátil o osm let později. V roce 1968 využil nepopularitu Johnsona, potažmo celé Demokratické strany, způsobenou hlavně vojenským konfliktem ve Vietnamu. Situaci v USA navíc komplikovalo rasové napětí a rozsáhlé (často násilné) protesty. Společností otřáslo také zavraždění Martina Luthera Kinga (duben 1968) a atentát na Roberta F. Kennedyho (červen 1968), jednoho z favoritů na demokratickou nominaci. Nixonova kampaň slibující mírové ukončení vietnamského konfliktu a obnovu zákona a pořádku proto oslovila většinu voličů.

Výsledek voleb ovlivnil významný zisk George C. Wallace z Americké nezávislé strany, který si zajistil 46 volitelů v převážně demokratických baštách na jihu. Žádný kandidát stojící mimo Demokratickou či Republikánskou stranu od té doby tak významnou podporu nezískal. O čtyři roky později Nixon mandát obhájil. Voliči ho odměnili zejména za zlepšení vztahů se SSSR a Čínou, snížení americké vojenské přítomnosti ve Vietnamu, ekonomickou politiku a důraz na stabilitu a bezpečnost. V roce 1972 podpořilo Nixona 520 volitelů. Od občanů obdržel téměř o 18 milionů hlasů více než demokratický protikandidát McGovern. Dodnes jde o největší rozdíl v počtu hlasů v prezidentských volbách.

Gerald Ford

• V úřadu: 1974–1977
• Strana: Republikáni
• Vítězství ve volbách: –

Nixonova popularita vzala rychle za své s aférou Watergate. Členové jeho kampaně se vloupali do sídla Demokratického národního výboru v komplexu Watergate, aby získali informace o svých soupeřích. Následné vyšetřování odhalilo rozsáhlé korupční praktiky a zneužívání moci v Nixonově administrativě. Aféra vyústila v roce 1974 Nixonovou rezignací, čímž se stal prvním a dosud jediným americkým prezidentem, který z úřadu odstoupil.

Na jeho místo nastoupil viceprezident Gerald Ford. Ten byl do funkce viceprezidenta jmenován v roce 1973 po rezignaci Spira Agnewa. Ford je tak jediným americkým politikem, který se stal prezidentem bez toho, aniž by byl do své funkce zvolen (alespoň na úrovni viceprezidenta).

Jimmy Carter

• V úřadu: 1977–1981
• Strana: Demokraté
• Vítězství ve volbách: 1976 (297 volitelů)

Faktické zvolení Geralda Forda nedopustil Jimmy Carter. V té době poměrně neznámý demokratický kandidát zvítězil ve volbách v roce 1976. Fordovi nepomohla aféra Watergate mezi stranickými kolegy, ani následná milost, kterou Nixonovi udělil. Carter se v kampani profiloval jako outsider bez spojení s korupcí a politickými skandály. Vítězství mu zajistily především jižní státy (sám pocházel z Georgie) a severovýchod země.

Ronald Reagan

• V úřadu: 1981–1989
• Strana: Republikáni
• Vítězství ve volbách: 1980 (489 volitelů), 1984 (525 volitelů)

Carterovu obhajobu v prezidentských volbách překazil Ronald Reagan. Voliči Carterovi sečetli zejména stagflaci a neschopnost vyřešit krizi se zadrženými diplomaty v íránském Teheránu. Nespokojené občany oslovil Reagan, bývalý herec a guvernér Kalifornie. Jeho kampaň byla zaměřená na konzervativní hodnoty, nižší daně, méně vládních zásahů do ekonomiky a silnou národní obranu. Reagan přesvědčivě ovládl volby v roce 1980 proti Carterovi i o čtyři roky později proti Mondalovi.

Volby definitivně potvrdily nadvládu republikánů nad jihem USA. Odklon od demokratů se začal projevovat již v průběhu 60. a 70. let. Šlo o důsledek tzv. Southern Strategy, v rámci níž republikáni cílili na bílé jižanské obyvatelstvo. To bylo ve velké míře nespokojené s politikou demokratů, hlavně podporou občanských práv pro všechny a ukončením rasové segregace. Republikáni si podporu na jihu Spojených států drží dodnes, například Texas ztratili naposledy v roce 1976.

George H. W. Bush

• V úřadu: 1989–1993
• Strana: Republikáni
• Vítězství ve volbách: 1988 (426 volitelů)

Reaganova éra byla charakterizována ekonomickým růstem, nacionalistickým cítěním a obnovenou silou Spojených států na mezinárodní scéně. Oblibu republikánské administrativy zúročil v roce 1988 George H. W. Bush, Reaganův viceprezident. Bush starší se tak stal prvním úřadujícím viceprezidentem Spojených států od roku 1836, který vyhrál prezidentské volby.

Bill Clinton

• V úřadu: 1993–2001
• Strana: Demokraté
• Vítězství ve volbách: 1992 (370 volitelů), 1996 (379 volitelů)

V roce 1992 byla americká ekonomika v recesi, což vedlo k vysoké nezaměstnanosti a nízké důvěře v ekonomická rozhodnutí Bushovy vlády. S novou a energickou vizí pro zemi přišel mladý demokrat Bill Clinton, který obhajujícího Bushe porazil. K jeho vítězství pomohla také kandidatura Rosse Perrota. Nezávislý kandidát sice nezískal žádné volitele, ale obdržel více než 18 procent hlasů. Perotovy hlasy přitom pocházely převážně od republikánských voličů. Na Clintonovu stranu se přidala i Kalifornie, která od té doby patří mezi tradiční demokratické tvrze.

O čtyři roky později Clinton funkci obhájil, tentokrát proti Robertu Doleovi. Volby se opět zúčastnil i Perrot, který si ukrojil zhruba 8 procent hlasů. Ke Clintonovi se tentokrát přiklonila i důležitá Florida či Arizona.

George W. Bush

• V úřadu: 2001–2009
• Strana: Republikáni
• Vítězství ve volbách: 2000 (271 volitelů), 2004 (286 volitelů)

Syn George H. W. Bushe navázal na rodinnou prezidentskou tradici v roce 2000. George W. Bush ve volbách porazil Clintonova viceprezidenta Al Gorea, přestože celkově obdržel méně hlasů (znamenajících však více volitelů). Výsledek voleb byl několik týdnů neznámý kvůli sporu o těsný počet hlasů na Floridě. Bush v „Sunshine State“ získal jen o 537 hlasů více (z téměř 6 milionů odevzdaných hlasů). Vítězství republikánů nakonec musel potvrdit Nejvyšší soud. Důležití volitelé přibyli Bushovi také v Ohiu.

V roce 2004 Bush mandát obhájil, tentokrát výraznějším rozdílem proti Johnu Kerrymu. Vítězství bylo vnímané jako souhlas s vojenskou angažovaností v zahraničí – volby proběhly zhruba rok a půl po invazi do Iráku. Důležitou roli opět sehrálo vyrovnané Ohio s 20 voliteli.

Barack Obama

• V úřadu: 2009–2017
• Strana: Demokraté
• Vítězství ve volbách: 2008 (365 volitelů), 2012 (332 volitelů)

V roce 2008 zasáhla Spojené státy finanční krize, která vedla k masivní nezaměstnanosti a ztrátě důvěry ve vládu George W. Bushe. Těžkou výchozí pozici republikánů se ve volbách pokusil zvrátit John McCain. Demokraté vyslali do boje Baracka Obamu. Ten se dokázal vyprofilovat jako kandidát změny, který obnoví ekonomickou stabilitu. Voliči slyšeli také na slibované ukončení války v Iráku.

Obama měl výraznou podporu mladých voličů, menšinových skupin (zejména Afroameričanů) a vzdělaných Američanů. Klíčovou podporu získal v Ohiu, Indianě, Severní Karolíně a na Floridě. Při obhajobě o čtyři roky později mu Indianu a Severní Karolínu „ukradl“ Mitt Romney. Ostatní státy ale Obama uhájil, což mu stačilo k bezpečnému vítězství i v roce 2012.

Donald Trump

• V úřadu: 2017–2021
• Strana: Republikáni
• Vítězství ve volbách: 2016 (304 volitelů)

Volby v roce 2016 přinesly velké překvapení. Drtivá většina průzkumů předpokládala zvolení demokratické kandidátky Hillary Clintonové. Ta se skutečně dočkala široké podpory a získala o skoro 3 miliony hlasů více než její soupeř Donald Trump. Trumpovi však hlasy zajistily většinu volitelů. Rozhodující zisky si Trump připsal v Michiganu, Pensylvánii a Wisconsinu – státech, které od 90. let stály na straně demokratů.

Joe Biden

• V úřadu: 2021–2025
• Strana: Demokraté
• Vítězství ve volbách: 2020 (306 volitelů)

Ostře sledované prezidentské volby v USA přinesl rok 2020. Donald Trump obhajoval svoji pozici proti Joe Bidenovi. Z napínavého souboje vzešel jako vítěz Biden s 306 voliteli. Demokratům se podařilo získat zpět Michigan, Pensylvánii a Wisconsin. Navíc přidali překvapivá vítězství v Arizoně či Georgii. Volby přitáhly k urnám rekordní počet voličů.

Oba hlavní aktéři získali více hlasů než kterýkoliv z prezidentských kandidátů v minulosti (Biden – 81,3 mil., Trump – 74,2 mil.). Trump tak prohrál, přestože obdržel o zhruba 11 milionů hlasů více než při svém vítězství v roce 2016. Volby zároveň přinesly první zvolení ženy do úřadu. Bidenovou viceprezidentkou se stala Kamala Harrisová.

Donald Trump

• V úřadu: od roku 2025
• Strana: Republikáni
• Vítězství ve volbách: 2024 (312 volitelů)

Volby měly být původně reprízou souboje Biden vs. Trump. Demokratický kandidát se však po tlaku své strany rozhodl i s ohledem na svůj věk nekandidovat a podpořit viceprezidentku Kamalu Harrisovou. Zvolení první ženy do Bílého domu ale bylo zatím odložené na neurčito. Volby ovládl Donald Trump s 312 voliteli. Na první pohled je vítězství poměrně přesvědčivé, perspektivou poválečné historie byla ale poslední tři prezidentská klání spíše těsná.

Trump přesvědčil voliče ve všech kolísavých státech – Pensylvánii, Severní Karolíně, Georgii, Wisconsinu, Arizoně, Nevadě i Michiganu. Po Grooveru Clevelandovi se stane teprve druhým prezidentem, který se do úřadu vrátí po vládě jiného prezidenta.

Americká prezidentská NEJ

NEJdelší období ve funkci	Franklin Delano Roosevelt, 12 let a 39 dní (1933–1945)
NEJkratší období ve funkci	William Henry Harrison, 31 dní (1841)
NEJmladší zvolený prezident	John F. Kennedy, volby 1960 (43 let)
NEJstarší zvolený prezident	Donald Trump, volby 2024 (78 let)
NEJvíce volitelů	Ronald Reagan, volby 1984 (525 volitelů)
NEJvíce volebních hlasů	Joe Biden, volby 2020 (81,3 milionu hlasů)
NEJvíce prezidentů pocházejících z jednoho státu	Virginie, 8 prezidentů (George Washington, Thomas Jefferson, James Madison, James Monroe, William Henry Harrison, John Tyler, Zachary Taylor, Woodrow Wilson)

Fenomén swing states

Některé státy jsou tradičně demokratické, jiné zase dlouhodobě na straně republikánů. Před letošními volbami nikdo nepochyboval o tom, že demokraté mohou počítat s 54 voliteli z Kalifornie nebo 28 voliteli za stát New York. Stejně tak republikáni se mohli dopředu spolehnout na 40 hlasů z Texasu či podporu v Indianě nebo Missouri. Volby se proto rozhodují ve swing states – státech, kde se podpora mezi oběma hlavními tábory přelévá.

V poslední době patří mezi kolísavé státy:

• Pensylvánie (19 volitelů),
• Severní Karolína (16 volitelů),
• Georgia (16 volitelů),
• Wisconsin (10 volitelů),
• Arizona (11 volitelů),
• Nevada (6 volitelů),
• Michigan (15 volitelů).

Volební systém v USA: Hlasy pro volitele, ne prezidenta

Volební systém v USA je poměrně složitý. Na rozdíl například od ČR jsou totiž americké prezidentské volby nepřímé – voliči nehlasují pro prezidentské kandidáty, ale pro volitele. Pro každý stát je stanoven určitý počet volitelů, který odpovídá jeho poměrnému zastoupení v Kongresu (nejlidnatější státy mají nejvíce volitelů). Po volbách je vytvořen tzv. sbor volitelů. Ten se schází obvykle v prosinci, kdy volitelé reálně uskutečňují volbu prezidenta.

Sbor volitelů má celkem 538 členů. Vítěznému kandidátovi na prezidenta stačí k vítězství prostá většina volitelů, tedy 270 hlasů. Volitelé dopředu deklarují, pro jakého kandidáta budou hlasovat. Proto se jako výsledné bere již samotné hlasování občanů. Nicméně volitelé nakonec nemusí hlasovat v souladu s hlasem lidu a mohou klidně podpořit jiného kandidáta. Tyto osoby se označují jako nevěrní volitelé (unfaithful electors). Podobné případy jsou ale výjimečné a nikdy nezměnily výsledek prezidentských voleb. V mnoha státech USA navíc již existuje legislativa vyžadující, aby volitelé hlasovali podle výsledku lidového hlasování.

V drtivé většině států funguje systém „vítěz bere vše“. Kandidátovi, který od občanů (nepřímo) obdrží nejvíce hlasů, tak připadnou všichni volitelé daného státu. Výjimku tvoří pouze Nebraska a Maine, kde se využívá systém umožňující rozdělení volitelů mezi různé kandidáty. V obou případech jde o státy s nižším počtem volitelů, proto se tato skutečnost do konečných výsledků většinou příliš nepromítá.

Zdroj Zde