Proč je nebezpečné nutit banky, aby bránily investičním podvodům?

Je jich čím dál víc a nejspíš jste se s nimi sami u sebe nebo v blízkém okolí setkali také. Řeč je o investičních podvodech, kterých stále přibývá, a přitom fungují již dlouhé roky pořád podle stejného vzoru. Zavolá vám neznámé číslo a na druhé straně někdo slíbí, že vám pošle bitcoiny v hodnotě stovek tisíc, které jste si kdysi zapomněli někde na burze. Stačí si jen nainstalovat vzdálený přístup do počítače či telefonu a operátor na lince vám se vším poradí. Samozřejmě není asi potřeba doplnit, že na konci nic nezískáte, naopak vás o peníze okradou.

Typicky svým obětem podvodníci řeknou, že peníze už jsou na cestě, ale k jejich „odblokování“ je potřeba poslat na burzu nějaké peníze na „poplatky“. A pokud je oběť pošle, zkusí ještě další a další triky, například že je potřeba zaplatit další peníze za „daně“ a podobně. Není výjimkou, že lidé pošlou i víc, než kolik jim podvodníci slíbili zaplatit, protože náklady rozkouskují tak moc, až si oběť řekne, že když už do toho nacpala tak moc, tak to celé odblokovat dodatečnými několika tisíci dává smysl. Nakonec se podvodníci ozvou ještě po čase, kdy už oběť dávno ví, že své peníze nikdy neuvidí, a představí se jako policie či kyberkriminálka, která zloděje chytla a stačí jen zaplatit pár desítek tisíc za právní služby a poslat číslo účtu, na které se vám peníze vrátí.

Jindy podvodníci nic neslibují, ale zavolají jako policie a dotlačí vás k tomu, abyste vybrali své úspory v hotovosti a poslali je na „bezpečný účet u ČNB“ nebo vložili do bitcoinového bankomatu. A kapitolou samou o sobě jsou dnes tolik časté podvody na internetových bazarech, kde lidé vyplní číslo kreditní karty a místo toho, aby peníze za skříň či oblečení po dětech dostali, tak je odešlou podvodníkům.

Velká část lidí se po prozření, že se stali obětí podvodu, obrátí nejen na policii, ale také na svou banku, ze které peníze odešly. Typicky se ale dozví, že pokud nejsou peníze v blokaci, tak už dávno odešly a banka nemá šanci vám je poslat zpátky. Tuplem, pokud se za ty peníze nakoupil třeba bitcoin, protože u investic platby vracet nejde. To by pak bylo snadné si něco koupit a počkat, jestli to vyroste na ceně, a pokud ne, tak si nechat vrátit platbu.

Podvodů je už ale tolik, že se Evropská komise v rámci nových direktiv zamýšlí nad tím, jestli banky jen nejsou pohodlné, a kdyby chtěly, mohly by podvodům zabránit. Plánuje jim tedy přikázat, že by peníze z investičních podvodů musely vracet. Zní to na první poslech možná hezky, alespoň pro spotřebitele, ale má to několik háčků. Nebo tady spíš velkých řeznických háků.

Zaprvé ty peníze nejdou bankám, ale podvodníkům. Jakmile odtečou, banka může zkusit si je vyžádat zpátky od příjemce, ale typicky lup teče daleko na východ, kde zmizí, a nemáme šanci se k němu nijak dostat. Neměli by škodu nahrazovat zločinci a ne prostředníci? Karetní společnosti? Provozovatelé bitcoinových bankomatů a burz? Ostatně prostředníkem je v konečném důsledku i Česká národní banka a její systém mezibankovního platebního styku. Zadruhé banky nejsou pohodlné a investují do osvěty před podvody obrovské peníze. Trápí je to, protože lidé si pak často změní účet a to banky stojí peníze.

Nakonec a především: Je to obří morální hazard. Pokud budeme vědět, že nám podvodnou investici nakonec zaplatí banka, tak proč to nevyzkoušet? I když to bude zjevný podvod, tak nemáme co ztratit. Mohla by to řešit spoluúčast, ale i tak by ochrana nepochybně vedla ke zvýšenému počtu podvodů a zloději by vydělali více peněz. A to je přece úplný opak toho, co chceme, ne?

Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha