Rusko prohrálo. V Evropě ztratilo nenahraditelného odběratele plynu
S novým rokem skončil desítky let trvající příběh ruských plynových dodávek přes Ukrajinu. Koridor, který zásoboval Evropu už za dob studené války, se uzavřel. Vypadá to tedy, že energetickou bitvu o Evropu Rusko prohrálo. Může se ale nakonec stát, že Rusko najde nové odběratele?
Černé scénáře zamrznutí Evropy se nepotvrdily. Evropa, tedy alespoň Evropská unie, si svoji roční spotřebu, dosahující přibližně 300 miliard kubíků, nyní zajišťuje, až na výjimky, z neruských zdrojů. Naopak ruský vývoz plynu do EU se ze 160 miliard kubíků v roce 2021 propadl hluboko pod čtyřicet.
Na druhou stranu ale slýcháme, že Rusku ztráta evropských odbytišť vlastně nevadí, protože zvyšuje vývoz zkapalněného zemního plynu (LNG) tankery a Evropu nahradí zdánlivě bezedný čínský trh. Občas se také dozvídáme, že jsme se stejně ruského plynu nezbavili, jen si jej kupujeme přes překupníky, případně právě ve formě LNG. Ponechám na laskavých čtenářích, ať si k těmto narativům sami přiřadí příslušné autory, sám se v následujícím textu zaměřím na jejich vyvrácení.
Jedinou cestou je TurkStream
Začněme od konce. Ne, ruský plyn si nekupujeme ve velkém, „zakamuflovaný“, od překupníků. Hlavním důvodem je, že ruský zemní plyn se po uzavření plynovodů nemá do Evropy kudy dostat. Ukrajinský tranzit skončil 1. ledna, cesta přes Polsko je zavřená od roku 2022 a systém Nord Stream není z dobře známých důvodů rovněž v provozu. Jedinou plynovodní cestou pro ruský plyn tak zůstává jedna větev systému TurkStream, ústící v jihovýchodním cípu Evropy, která je ovšem schopna „protlačit“ jen zhruba 16 miliard kubíků ročně. Ty pak končí především v Maďarsku.
Je pravda, že ruský plyn se do Evropy ve zkapalněné podobě (LNG) dostává ve zvýšené míře. Z necelých 14 miliard kubíků v pandemickém roce 2020 nastoupaly dodávky na více něž 21, tedy zhruba sedm procent unijní spotřeby. I přes tento nárůst nicméně Rusko od roku 2022, kdy zajišťovalo asi 40 procent dodávek, přišlo o odběr ve výši přes 100 miliard kubíků ročně. Ačkoli tedy procentuální nárůst ruského LNG v Evropě může vypadat zajímavě, původní objemy „potrubního“ plynu se k nám ve formě LNG skutečně nedostávají. Jinak tomu nebude ani do budoucna, neboť Rusko se potýká s nedostatkem exportní LNG kapacity. Má sice naplánováno a rozestavěno hned několik terminálů, většina je však zpožděna. I v důsledku západních sankcí je jejich budoucnost navíc dost nejistá.
Čína o ruský plyn nestojí
Oblíbený narativ, že Čína Rusku vykompenzuje ztrátu evropských pozic, také neobstojí. Tady se stačí podívat, kde se nachází převážná většina ruské produkce. Jedná se o severozápad, Jamalo-něneckou oblast. Ta je od Číny vzdálena přes dva tisíce kilometrů a neexistuje z ní odpovídající propojení na východ, ale právě pouze na západ, do evropské části Ruska. Produkci z tohoto regionu tak může Rusko do Číny dostat buď jako LNG, k němuž se ale vážou problémy zmíněné výše, nebo plynovodem Síla Sibiře 2. Toto potrubí je však dosud jen na papíře a – mám-li si tipnout – pravděpodobně tomu tak i zůstane, neboť takto masivní stavba by byla oříškem i za mírových časů, neřkuli v době, kdy na tom ruská ekonomika není bůhvíjak dobře. Navíc se zdá, že ani Čína se do projektu příliš nehrne a preferuje dodávky z Turkmenistánu, svého největšího dodavatele potrubního plynu.
Na závěr shrňme fakta. Aby Rusko vykompenzovalo ztrátu evropského trhu, muselo by postavit všechny své současně rozestavěné a plánované LNG projekty v Arktidě, a k tomu i plynovod Síla Sibiře 2. Na to současné Rusko nemá kapacity. Navíc se bavíme o kompenzaci ztrát objemů z roku 2021, který rozhodně nebyl rekordní. Pokud jde tedy o export plynu, Rusko prohrálo.