Sýrii po pádu Asada hrozí složitý boj o moc. Otěže zatím třímá Erdogan
Rychlý pád syrského režimu jasně ilustruje nepředvídatelnost současného mezinárodního prostředí a je důkazem spletitosti mocenských bojů přesahujících Blízký východ. Bašár Asad by se nejspíš dál držel moci, kdyby Rusko a Írán nevyčerpaly jiné potíže a zbyl jim dostatek sil k jeho podpoře. Konec nepopulárního autoritáře s krví na rukou je pro řadu Syřanů důvodem k oslavě.
Zároveň je ale důkazem, že se křehká stabilita v regionu zhroutila, a je otázkou, komu se nakonec podaří vyplnit mocenské vakuum. V ideálním případě mohou aktuální události vést ke svobodnější Sýrii, do níž se navrátí dlouholetí uprchlíci. Je však třeba počítat i s pesimistickým scénářem, v němž se země stane útočištěm islamistů, odkud budou do Evropy proudit další běženci, případně i teroristé.
Je zřejmé, že poraženými v Sýrii jsou v tuto chvíli Moskva, Teherán, libanonský Hizballáh a další regionální aktéři spadající pod íránskou „osu odporu“. Téměř tři roky trvající ruská snaha porazit Ukrajinu a izraelské potírání Hamásu a Hizballáhu se pro odpůrce Asada staly těžko odolatelnou příležitostí. Blesková povstalecká ofenziva a následný úprk Asada do Moskvy, jenž trochu připomíná útěk ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče v roce 2014, je další ránou pro prestiž Kremlu.
Oslabený Írán může být nebezpečný
Rusko se však může těšit tím, že na rozdíl od Ukrajiny v Sýrii nevznikne prozápadní vláda. Je také možné, že podobně jako si po ukrajinském Majdanu dokázalo udržet námořní základnu v krymském Sevastopolu, podaří se mu uhájit i důležitá vojenská stanoviště v syrském přístavním městě Tartus a poblíž Latakíje. Moskva tvrdí, že se jí povstalci zaručili za bezpečnost základen. Není vyloučené ani to, že se Sýrie nakonec roztříští a podél pobřeží Středozemního moře vznikne Moskvou podporovaný alavitský stát.
V ještě horší situaci je Írán, kterému se v posledních měsících z velké míry rozpadla regionální bezpečnostní architektura, založená na vydržování různých milic v oblasti takzvaného šíitského půlměsíce. Pomáhala mu bojovat proti nepřátelům bez přímé účasti a držet některé hrozby daleko od svých hranic. Teherán nyní zcela jistě bude muset hledat nové cesty, jak odstrašit Izrael i Spojené státy a udržet si postavení ve věčném soupeření s Rijádem. Může dojít k závěru, že jediným řešením je vlastnictví jaderné zbraně, v jejímž vývoji je podle expertů už ve velmi pokročilém stadiu.
Alespoň prozatím se dá říct, že vítězem v regionu je Turecko, které podporovalo některé skupiny syrských rebelů, pravděpodobně včetně stěžejních islamistů z hnutí Haját Tahrír aš-Šám (HTS). Ankara tak nyní bude mít vliv na další vývoj v zemi a může sehrát významnou roli v její stabilizaci a v návratu uprchlíků zpět do vlasti.
Ale i pro prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana ze současné situace plynou rizika. Jeho hlavním zájmem je potírání kurdského vlivu v oblasti a ten nemusí být slučitelný s plány některých povstaleckých skupin. Turecko si zcela jistě nepřeje syrský kolaps a rozdrolení země, které by mohlo vést k vytvoření kurdské samosprávy, podporované Západem a Izraelem.
Západ musí najít svůj postoj k rebelům
I židovský stát nejspíš vnímá Asadův konec se smíšenými pocity. Radost z eliminace dalšího íránského spojence v jeho případě patrně tlumí obavy z nestability v přímém sousedství. Pokud by se ze Sýrie podařilo vybudovat silný sunnitský stát s tureckou podporou, mohl by se pokusit získat zpět Golanské výšiny, které Izrael obsadil v roce 1967.
Zjevně zaskočený Západ nyní volí vyčkávací taktiku. Končící americký prezident Joe Biden vývoj zatím pouze sleduje a jeho nástupce Donald Trump prohlásil, že nejde o americký boj. Jenže Washington nemůže strčit do písku celou hlavu, jelikož má dosud v Sýrii zhruba devět set vojáků. Prozatím je chce v zemi nechat, aby bránili možnému opětovnému vzestupu Islámského státu.
Je ale možné, že Trump bude pod tlakem, aby zašel dál a aktivně podpořil stabilizaci Sýrie, čímž by pomohl i Izraeli. Během jeho prvního funkčního období bylo zřejmé, že má chuť zasahovat do dění na Blízkém východě a nyní ho nakonec může zlákat vidina, že se do historie zapíše jako mírotvůrce v regionu.
Všechny západní země teď každopádně musejí znovu vyhodnotit svůj postoj ke skupině HTS, dosud považované za teroristickou. Hnutí se sice v poslední době snažilo budit umírněnější dojem, ostražitost ale zatím zůstává. Navíc není vůbec jasné, jestli si do budoucna udrží mezi rebely hlavní postavení a zda celou povstaleckou scénu úplně nezmění střety jednotlivých frakcí.
A stejně jako nyní Západ překvapil rychlý pád Asada, zaskočilo ho před dekádou bryskní a hladké tažení Islámského státu Levantou. V současnosti přitom neexistuje dostatečná pojistka proti tomu, aby se podobná situace nemohla zopakovat.