Umění 80. a 90. let zůstává podhodnocené. Je to otázka času, říká odborník na trh s uměním Skřivánek
Nedávnou výstavu ze sbírky Vladimíra Železného v Museu Kampa následovala nezvyklá situace: po jejím ukončení několik u vás nevystavených děl z této sbírky zamířilo do aukce. Měli jste o plánech Vladimíra Železného informace předem?
Tohle šlo zcela mimo nás. Z našeho pohledu bylo nejproblematičtější, že aukční síň v marketingových materiálech použila fotografii Vladimíra Železného před obrazy z výstavy u nás, což mohlo působit zavádějícím dojmem. Pro soukromého sběratele, jako je pan Železný, je prodej části sbírky logickým krokem, aby mohl financovat akvizice významnějších děl. V tomto případě šlo o obraz Jindřicha Štyrského Trauma zrození, který pan Železný během výstavy koupil za více než devadesát milionů korun v Paříži a který jsme na poslední tři týdny doplnili do expozice. Takový přístup, kdy sběratel prodává méně významná díla, aby mohl získat výjimečný kus, je běžný. V USA takto postupují i muzea, která prodávají duplicity nebo méně kvalitní díla, aby mohla sbírky dále rozvíjet.
Výstava před zahájením aukce ale mohla hrát roli ve zhodnocení děl z této sbírky. Nemohla ta situace vzbudit dojem, že se z Musea Kampa stává předaukční síň, a poškodit tak jeho dobrou pověst?
Rád bych to uvedl na pravou míru. To, co bylo draženo, nemělo s vystavenými díly mnoho společného. Aukce zahrnovala jiná díla týchž autorů, ale v podstatně nižší kvalitě. Prezentace Železného sbírky nebyla zaměřena na podporu aukce, ale na představení jedinečných děl, která jinak zůstávají v depozitáři. Pro Museum Kampa je spolupráce se soukromými sběrateli součástí DNA, ačkoliv si uvědomujeme, že musíme pečlivě balancovat mezi kulturní misí a vlivem trhu. Naším cílem není podporovat aukční trh, ale zpřístupňovat kvalitní umění veřejnosti.
Jaký je vztah mezi kvalitním uměním a trhem s uměleckými díly?
Trh s uměním má nepopiratelný vliv, ale je potřeba ho vnímat jako jeden z vícero faktorů. Na jedné straně přináší financování a umožňuje umělcům fungovat, na druhé straně existuje riziko, že cena či komerční úspěch začnou být považovány za rozhodující měřítko kvality díla. Proto je důležité, aby muzea a galerie zachovávaly rovnováhu. Vystavujeme díla, která považujeme za umělecky zásadní, bez ohledu na jejich současnou tržní hodnotu.
Jak to dnes vypadá na českém trhu s uměním? Objevují se nějaké nové trendy?
Základní trendy se dlouhodobě nemění. Nejvyšších cen dosahují díla klasické moderny, potažmo první poloviny dvacátého století. Postupně ale rostou i ceny poválečného umění, zejména z šedesátých let, kde dnes není výjimkou několikamilionová částka za výjimečné dílo.
A je nějaké období, které trh zatím míjí, přestože podle vás má potenciál růstu sběratelského zájmu?
Osmdesátá a devadesátá léta stále zůstávají podhodnocená. V posledních dekádách sledujeme, jak se špičková díla z moderny, čtyřicátých, padesátých a šedesátých let dostávají do milionových a mnohamilionových částek. Stejný trend se podle mě bude týkat i nejlepších děl z osmdesátých a devadesátých let. Je to jen otázka času.
Ve světě umění se pohybujete dlouhá léta, píšete o něm, působíte jako kurátor. Uvažoval jste někdy o tom, že byste ho také sbíral?
Nejsem sběratel v pravém slova smyslu. Mám doma několik obrazů, které mi dělají radost, ale nevnímám to jako budování sbírky. Ve Francii mají muzejní pracovníci dokonce zakázáno sbírat umění, protože by to mohl být střet zájmů. Na umění samém je pro mě nejdůležitější moment bezprostředního setkání s dílem. Ne dílo vysvětlovat nebo umět je zařadit do historického kontextu, ale být otevřen setkání s ním. Umění je svébytnou formou poznání a prožívání světa a v tom je nenahraditelné. Sběratelství je ale každopádně nedílnou součástí celé ekologie výtvarného provozu a většina muzejních kolekcí má základ v soukromých sbírkách. Sběratelství a trh s uměním mi v této perspektivě přijdou jako fascinující kulturně-společenské téma.
Jan Skřivánek
Kunsthistorik, odborník na trh s uměním a výtvarný kritik.
Absolvoval dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně a mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Podílel se na vzniku umělecké zpravodajské platformy Artalk.cz a působil také v televizi věnující se umění Artyčok.tv.
Mezi lety 2007 a 2016 vedl časopis Art+Antiques, následujících pět let působil jako jeho publisher.
Pravidelně komentuje umělecké dění v předních českých médiích a dlouhodobě se zabývá reflexí umění i trhu s ním, historií a fungováním muzejních a galerijních institucí.
Od roku 2021 je šéfkurátorem Musea Kampa.
Pokud bych chtěla začít sbírat umění nebo do něj investovat, je nezbytným předpokladem opravdu velká finanční hotovost?
Základní překážkou nejsou peníze, ale rozhodnutí, zda chcete do umění investovat. Často se zdůrazňuje investiční rozměr, ale podle mě je důležitější sběratelský pohled – mít doma originální dílo, které vás obohacuje. Pokud jde o investice, vždy půjde o menšinový segment. Umění není snadno likvidní a vyžaduje specifickou odbornost. Neexistuje manuál, který by vás naučil, jak se na trhu s uměním chovat. Jde předat nějaké obecné zásady, ale každý za sebe si musí na vlastní kůži vyzkoušet, komu může důvěřovat, kdo se chová korektně a kdo ne.
Neměl byste přesto radu, s jakým uměním by začínající skromný sběratel mohl začít?
Pokud někdo začíná, doporučil bych soustředit se na autory střední generace, kteří mají za sebou deset až patnáct let výstavní činnosti. Riziko, že opustí uměleckou dráhu, je menší, a přitom jejich díla ještě nejsou na cenovém vrcholu. Například Josef Bolf nebo Krištof Kintera jsou autoři, jejichž díla již v aukcích dosáhla milionových částek, a přitom před deseti lety byla mnohem dostupnější. Jednou z výhod investic do současného umění je také dostupnost. Zatímco díla autorů první poloviny dvacátého století se prodávají za mnohamilionové částky, současné umění je možné pořídit v cenových relacích začínajících na desítkách tisíc korun.
Největší zhodnocení ale očekávejte v horizontu jedné generace – to, co koupíte dnes, prodáte za dvacet až třicet let, nebo to prodají vaše děti. Je důležité upozornit, že trh s uměním je velmi specifický a nelikvidní. Pokud by někdo investoval pouze kvůli zhodnocení, může narazit na problémy s prodejem díla za očekávanou cenu. Důležitější je být sběratelem s vědomím, že umění obohacuje náš život a prostředí, ve kterém žijeme.
Jak si stojí český trh s uměním v porovnání se zahraničím?
Český trh je velmi uzavřený a zahleděný do sebe. Čeští sběratelé jsou ochotni platit vysoké částky za české umění, které by za hranicemi takovou hodnotu nemělo. Když se na zahraniční aukci objeví české dílo, většinou ho koupí český sběratel nebo obchodník a dílo se následně vrací do Prahy. Z hlediska vývoje cen je to zajímavé, ale zároveň to omezuje přesah českého umění do světa, protože se zmenšuje okruh děl, která jsou v zahraničních sbírkách. Platí to bohužel i v případě autorů, které vnímáme jako osobnosti mezinárodní scény, jako jsou František Kupka, Toyen, Josef Šíma či Zdeněk Sýkora. Za jejich cenovými rekordy jsou čeští nebo slovenští sběratelé.
Co by mohlo pomoci českému umění, aby získalo větší mezinárodní prestiž?
Jednou z největších překážek je absence systematické podpory výtvarného umění na centrální úrovni. Státní galerie a muzea často přežívají s rozpočty, které pokryjí jen základní provoz, a na výstavní program jim nezbývají peníze. Některé typy projektů nebo mezinárodních spoluprací ale nikdo jiný než Národní galerie udělat nemůže. A když něco neděláme ani my doma, těžko očekávat, že to sám od sebe začne dělat někdo v zahraničí.
Jakou roli v českém kulturním prostředí hraje Museum Kampa?
Oproti státním institucím máme výhodu větší flexibility, která nám umožňuje rychle reagovat na zajímavé příležitosti. Retrospektiva Jiřího Sopka, kterou jsme uspořádali k jeho 80. narozeninám, je projekt, který by patřil spíš do Národní galerie. Jsem rád, že jsme mohli tuto výstavu zrealizovat, ale je to také odrazem určitých nedostatků v systému podpory kultury v Česku.
Museum navazuje na odkaz paní Medy Mládkové, a to jak v programu, tak v budování sbírek. Zaměřujeme se na poválečné umění od šedesátých let dále, ale postupně posouváme pozornost i na současné autory. Doplňujeme mezery ve sbírkách o exilové umělce, které paní Meda programově nesbírala. Mezi nimi jsou mimo jiné Tomáš Rajlich nebo Miloš Cvach, kterým připravujeme výstavy na příští rok. Oba autoři žili v zahraničí, Rajlich víc než čtyřicet let v Nizozemsku, Cvach dlouhodobě působí v Paříži. Zaměřujeme se nejen na exilové umělce, ale i na ty, kteří zůstali mimo hlavní záběr dějin umění, například na regionální autory.
Co dalšího chystáte na příští rok?
Budeme pokračovat v dlouhodobé linii podpory exilových autorů a zaměříme se také na ženské sochařky. Plánujeme velkou výstavu na toto téma, ale ta bude až v roce 2026. Z důležitých projektů zmíním letní výstavu Františka Kupky zaměřenou na jeho karikatury v kontextu francouzské kultury, kterou připravují zahraniční kurátoři. Na konci roku pak uvedeme výstavu Josefa Bolfa, kterého konfrontujeme s díly české dekadence, zejména s díly Josefa Váchala.
Co byste doporučil těm, kteří sice do světa současného umění nechtějí investovat, ale rádi by do něj pronikli?
Nebát se a začít navštěvovat muzea a galerie, sledovat výstavy a postupně objevovat, co vás oslovuje. Umění má schopnost překvapovat a inspirovat, a pokud se otevřete novým zážitkům, cesta od klasické moderny k současné tvorbě může být překvapivě přímá. Můžete začít u klasiky, jako je Jan Zrzavý, a přes Kupku se dostat k současným autorům. Spojitosti mezi jednotlivými obdobími v umění jsou překvapivě zřetelné, a když si jich všimnete, umění vás může obohatit nejen intelektuálně, ale i emocionálně.
