V 67 letech nejde pracovat ve slévárně, říká k důchodové reformě ekonom Maialeh
Nyní prochází Sněmovnou důchodová reforma. Měla by platit teoreticky od ledna příštího roku. Proč Česko reformu tak nutně potřebuje?
Pokud se zaměřujeme na parametry důchodové reformy, jako je věk odchodu do důchodu, náhradový poměr a podobně, tak to je kvůli tomu, že jsme si řekli, že neuděláme na druhé straně nic s daněmi. Pořád jsme uvězněni jenom v parametrech důchodového systému. Z mého pohledu by se ale úpravy měly dělat v souvislosti s daňovými změnami, protože my vlastně takhle říkáme, že důchodový systém bude financován pouze z toho, co se vybere na pojistném. To je i v souvislosti se změnami na trhu práce a samotnou výší pojistného neudržitelné. Současná vláda si proto dala za cíl udělat systém alespoň méně deficitní. My bychom důchodový systém nadto potřebovali dofinancovávat z obecných daní, abychom se vymanili z úvah typu: Buď budeme mít nízké důchody nebo budeme chodit pozdě do důchodu.
To znamená některé daně převést do důchodového systému anebo vymyslet nové?
Nad žádnými novými daněmi jsem nepřemýšlel. Ještě je velká rezerva v již existujících daních, nebo i těch, které jsme si zrušili, jako je dědická a darovací daň. Z mého pohledu je potřeba odbřemenit ty, kteří chodí do práce a nevydělávají příliš, a trošku se daňově zaměřit spíš na kapitálové příjmy a právnické osoby, které z těch současných změn těží více než řadový zaměstnanec.
Z vašeho pohledu je důchodová reforma něčím, co vyřeší schodek nastálo, nebo je to průběžný krok, který si vyžádá další opatření a je to jen oddálení problému?
Současné změny udělají systém méně deficitní, to je holý fakt. Na druhou stranu to není tak, že kdyby se neudělaly, tak země shoří v plamenech. Vláda si stanovila priority a neplánuje vydávat více peněz na důchody. To je legitimní politické rozhodnutí. Úplně stejně legitimní rozhodnutí by bylo, kdybychom řekli, že oželíme jiné výdaje a nalijeme je do důchodového systému. Věk odchodu do důchodu by se pak zvyšovat nemusel. Nutno však přiznat, že by se jednalo o vysoké sumy, které by se musely poskládat z více zdrojů.
Nápadů, jak to řešit, v minulosti bylo několik. Vláda Petra Nečase představila druhý pilíř důchodové reformy, který přišel s povinným spořením u komerčních ústavů. Jak pomohl?
Ten efekt byl tehdy pozitivní jen pro velmi malou část nejbohatších zaměstnanců. A zároveň to otevíralo dveře pro vyvádění prostředků z průběžného pilíře. A co ještě vnímám jako dost rizikové, je, že obecně participace soukromého sektoru v těchto oblastech je pro stát nevýhodná. Vlastně se z veřejných prostředků dotuje velký soukromý byznys. Pokud by se teď uvažovalo o doplňkových produktech umožňujících spořit na stáří, silně bych se přimlouval za veřejnou správu takových produktů. Protože soukromé subjekty mají tendenci jít na hranu ziskovosti, a pokud to v důsledku nedostatečné regulace nevyjde, spoléhají na státní pomoc. Institucionální prostředí by nemělo vytvářet podmínky pro takový morální hazard.
Není to vlastně tak, že důchod se stane už jen přilepšením k tomu, co si člověk v pracovním životě našetří?
Rozhodně tomu tak být nemá. Vždyť máme ústavně zakotveno přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. To je poměrně volná formulace, ale rozhodně nepředpokládá život z úspor, vraceli bychom se tím někam do předmoderních dob.
Z vašeho pohledu je ta hranice odchodu do důchodu v 67 letech reálná?
Výroba bude mít jiný charakter než dnes a práce bude také vypadat jinak, ubude těžké manuální práce, to je zřejmé. Je ale také jasné, že určitý poměr těžké práce nezmizí a upřímně neumím si představit, že budete pracovat v 67 letech ve slévárně. I lékařská obec nad tím vznáší pochybnosti. Největší problém je v tom, že zvyšující se hranice věku odchodu do důchodu dopadne velmi nerovnoměrně na různé skupiny obyvatel – některé profese lze vykonávat bez větších problémů, na ty hůře odměňované, fyzicky náročné profese, které vykonávají zpravidla muži, bude dopad významnější. Chudší muži umírají v průměru výrazně dříve, jich se čtvrtina života v důchodu zpravidla netýká.
Měla by tedy vláda stanovit určité profese, které budou moci do toho důchodu odejít s plnou podporou státu v předčasném věku?
Asi není jiná možnost, ministerstvo se v tomto řídí oficiální klasifikací náročnosti prací, jen jsem obecně skeptický k sestavování seznamů, které téměř nikdy nejde sestavit dobře. Vždycky tam budete mít buď černého pasažéra nebo naopak nějakou skupinu opomenete. Pak je tam celá řada technicko-administrativních výzev, jako když daný zaměstnanec střídá pozice apod. Pozitivní zprávou je, že se na nákladech má podílet i zaměstnavatel, který dosud nehradil nepřímé náklady za zaměstnance v náročné profesi.
Ono v tom není Česko samo, stejný nápor čeká i unijní důchodový systém, který má živit 130 milionů důchodců v roce 2050. Německu mezi lety 2021 a 2036 odejde do penze na třináct milionů Němců, téměř třetina současné pracovní populace. Mají vlády podpořit porodnost? Migraci? Jaká je vaše rada?
Když se soustředíme čistě jen na demografický vývoj, tak to může vypadat strašidelně. Ale my si musíme uvědomit, že jeden pracující vytvoří dnes mnohem větší bohatství než dříve. Produktivita práce je vyšší, souhrnná produktivita také. Pokud budeme mít efektivně nastaveny redistribuční mechanismy, tak nemám do budoucna obavy, že bychom neufinancovali důchody. Takže se nebojím o celkové bohatství – to, z čeho bych měl obavy, je, jak bohatství bude následně rozděleno.
Když odbočíme k samotným firmám, tak téměř dvě třetiny malých a středních podniků uvedly, že nemohou najít zaměstnance s dovednostmi, které by očekávaly. Jak to vyřešit?
Klíč leží v oblasti vzdělávání. Stále generujeme v systému příliš specializované pracovníky. Přitom trh práce se mění rychleji než dříve a spolu s tím se začnou měnit požadavky na kvalifikaci, na znalosti a obecně na kompetence zaměstnanců. Z toho titulu by bylo lepší mít mnohem komplexněji vzdělanou populaci. Krátkodobě bych asi spoléhal na reskilling a upskilling dovedností, nyní se tomu věnuje velká pozornost na Úřadu práce. Zároveň si musíme přiznat, že v kariérách zaměstnanců budou nastávat jakési doby přechodu, když se třeba nerekvalifikují tak rychle a tím pádem se začne aktivovat sociální systém. Ten proto musíme mít robustní, aby to v kontextu změn trhu práce neznamenalo masivnější propadání do chudoby, následné oslabování poptávky a úpadek celé ekonomiky. Firmám bych rovněž doporučil zkusit zvýšit mzdy, ono s těmi nízkými se zaměstnanci hledají těžko.
Které profese v souvislosti s těmi změnami začnou do budoucna chybět a které naopak vymizí?
Aktuálně připravujeme návrh výzkumného projektu, který by se na to zaměřil podrobněji. Zatím máme obecné mezinárodní srovnání, kde Česká republika, už jenom z toho titulu, že má velký podíl průmyslu, z toho vychází jako ohroženější země. Obecně víme, že technologický pokrok rozevírá nůžky mezi pracovníky s vysokou a nízkou kvalifikací. Ale pokud se podíváme na výzkumy, které se týkají umělé inteligence, tak možná poprvé vidíme, že technologický pokrok má práci nahrazující charakter i u těch kvalifikovanějších pozic v oblasti IT, překladatelství nebo právních služeb.
Firmám dnes chybí 200 až 300 tisíc pracovníků. Jak tu situaci řešit?
Dlouhodobé řešení je například v podpoře rodin včetně politiky bydlení. Krátkodobá řešení, jako je pracovní migrace, bývají dvousečná. Když se podíváme na kvalifikační strukturu volných míst, jedná se o nízce kvalifikované pozice. Potřebujeme ale takové pozice zaplnit, nebo spíše nahradit? Tyhle pozice nám ekonomiku nikam dál nepoženou. Tady bych spíš očekával veřejné politiky vycházející z jasné hospodářsko-politické vize, které by podpořily firmy i stávající zaměstnance v tranzici na novou ekonomiku. Dovozem méně kvalifikované pracovní síly ještě žádná ekonomika nezbohatla.
Schodek rozpočtu má být příští rok 241 miliard korun, jenže Národní rozpočtová rada jej realističtěji vidí spíš na úrovni bezmála 290 miliard. Jak vidíte ten rekordně schodkový rozpočet vy?
Samotnou výši schodku nepovažuji za úplně zásadní. Jde daleko spíše o to, jak je rozpočet zaměřený. A když se podívám blíže, tak snad kromě zvyšujících se výdajů na obranu žádné zaměření nevidím. Nevím přesně, jak to popsat, rozpočet pro volební rok je vlastně takový udržovací, dokonce ani neřeší strukturální nerovnováhu příjmů a výdajů.
Co tedy rozpočtu chybí?
Vize pro příští roky. Když se podíváme na zásadní oblasti důležité pro Českou republiku, tak ten výhled mě vlastně znepokojuje ještě o něco více než stávající podoba. Kupříkladu deklarované priority, jako jsou vzdělávání nebo věda, jsou v nominálních hodnotách podfinancovány dokonce i oproti plánovanému roku 2025. Přitom kdybychom se více vzdělávali, možná bychom nemuseli dávat tolik prostředků na válčení.
Rozpočet tedy podle vás nebude generovat budoucí růst tak, jak by mohl?
Namísto prorůstového balíčku jsme si udělali konsolidační balíček, který nám bude růst nutně zpomalovat, na což jsme upozorňovali v naší analýze dopadů (Vyhodnocení dopadů konsolidačního balíčku) a studii (RILSA Policy Brief) hned zkraje tohoto roku. Tenhle rok je vlastně teprve úvodní z hlediska dopadu konsolidačního balíčku a troufám si říct, že domácnosti doběhne naplno v příštím roce. Očekávám tedy spíše pokračující stagnaci agregátní poptávky. Predikce růstu, kterou zveřejnilo ministerstvo financí, je z mého pohledu příliš optimistická, odložená spotřeba z minulých let se brzy vyčerpá.
Jaký tedy čekáte dopad do domácností v příštím roce?
Situace se mírně zlepšila díky růstu reálných mezd, ale když se na to podíváme v horizontu posledních tří let, tak ten růst ani zdaleka nekompenzuje pokles, který nastal. Proto očekávám spíše stagnaci. Jde o to, že situace se nezhoršuje pouze u těch s nejvyššími příjmy a majetky, což ale nejsou ti, kteří svým spotřebním chováním nastartují ekonomiku. K tomu potřebujete prosperující široké masy obyvatel.
Robin Maialeh
• Od roku 2021 je ředitelem Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí.
• Působil na zahraničních univerzitách (University of California, Berkeley, Princeton University a dalších)
• Doktorát z ekonomie a hospodářské politiky získal na pražské VŠE.
• Působí jako zástupce České republiky v European Centre for Social Welfare Policy and Research při OSN ve Vídni.
• Odborně se věnuje socioekonomickým nerovnostem, politické ekonomii a metodologii vědy.