Vláda chce o padesát let zpět. Trestat efektivitu a odměňovat plýtvání
Čeští poslanci stojí před rozhodnutím, jestli skutečně od stolu odhlasují snížení efektivity naší výroby elektřiny. Právě v době, kdy na elektřinu chceme převést to, co se doteď vyrábělo z uhlí či ropy a nakonec i z plynu. A právě v Česku, jehož hospodářství je podle dat zrovna na energii druhé nejvíce závislé v celé EU.
Existují jen dva způsoby, jak můžeme zbohatnout – a ekonomika růst. Buď budeme dělat z našeho času a našich zdrojů lepší věci a někdo nám za lepší věc více zaplatí, nebo budeme vyrábět stejné věci, ale použijeme na ně méně času a dalších zdrojů. A z těch ušetřených zdrojů můžeme dělat další věci – navíc. A to je ten růst.
Solární elektrárna, jakmile se nainstaluje, nemůže způsobit hospodářský růst tím prvním způsobem. Nemůže vyrábět ze stejného více. Její výroba elektřiny je dána přírodou – slunečním dopadem a teplotou. Ale také věcmi, které mohou lidé zhoršit. Například když nebudou panely čistit. Solární elektrárna ale může zvýšit svůj výkon tím druhým způsobem – efektivitou. Když bude vyrábět stejně, ale z menších nákladů. Třeba když panely budeme čistit levnějším způsobem. Nebo budeme obecně nutnou údržbu kolem provádět efektivněji. Potom vlastně soláry vyrobí stejně elektřiny s menšími náklady, výnos se tedy zvýší. A hospodářský růst poposkočí vzhůru.
To přeci všichni chceme, abychom věci vyráběli levněji, aniž bychom snížili kvalitu výrobku. Jediný, kdo to v tomto státě evi‑ dentně nechce, je vláda. A nejen že to nechce, ona dokonce naopak chce, abychom věci vyráběli dráž. Méně efektivně. Pozměňovacím návrhem k takzvanému Lex OZE III chce změnit způsob regulace výnosů elektráren. V budoucnosti chce začít odměňovat ty, kteří vyrábějí to stejné co nejdráž, a trestat ty, kteří to stejné vyrábějí co nejlevněji.
Solární elektrárny dodnes nelze stavět a provozovat způsobem, který by si na sebe vydělal. Stát je proto dotuje, abychom vůbec nějaký domácí zdroj energie měli, když nemáme přístup k moři, po kterém bychom si energie přivezli. Doposud dotace probíhaly celkem moderním způsobem, který se na Západě začal zavádět v 80. letech, když tam elektřinu přestaly vyrábět státní podniky. Stát stanovil konečnou cenu, za kterou lze elektřinu prodat – a pak každý výrobce musel vydělávat na tom, že ji vyrobí co nejlevněji. Ta motivace inovovat a šetřit na každém kroku tam byla zachována i v regulovaném odvětví. Tento moderní způsob se vyvinul z předchozích katastrofických zkušeností s ekonomickou regulací elektráren, která na Západě fungovala do 70. let. Stát chtěl zajistit, aby si elektrárny vydělaly „tak akorát“. Ani moc, ani málo. Tak si nechával předklá‑ dat všechny účty za náklady, které elektrár‑ na vynaložila na svou výrobu. Až na úroveň útrat za toaletní papír. Aby pak spočítal, jestli výnos z těchto nákladů nepřekročil nějakou mez. A jakmile rozdíl mezi náklady a výnosy překročil nějakou mez, přicházely pokuty.
VIDEO:Tiskovka Fialovy vlády
Fiala na tiskovce tři roky od jmenování premiérem: Plníme 93 procent cílů! • ČTK / Blesk Zprávy
A teď kontrolní otázka: Když nemůžete ovlivnit, za kolik prodáváte, ale můžete ovlivnit, kolik utratíte za náklady, jak se vyhnete pokutám? Ano, budete se snažit maximalizovat svoje náklady. Státu vždycky vysvětlíte, že byly ve vašem případě „oprávněné“. Že kvůli svažitému terénu tu trávu mezi panely nemůžete sekat sami, ale musí vám ji za velké peníze sekat třeba spřátelená firma. Musíte vyrobit náklady, aby náhodou nepřišel od státu trest za to, že jste byli při výrobě efektivní.
Na Západě se to ukázalo jako zcela slepá cesta, firmy se skutečně snažily být co nejméně efektivní v očích státu. Protože pak přišly dotace. Proto tam v 80. letech přešli na ten efektivnější způsob, který dál motivuje elektrárny k efektivnosti.
Naše ministerstvo financí nás však dnes chce vrátit o 50 let zpátky. Poté co nedávno provedlo hloubkový audit a shledalo, že k žádnému přeplácení solárů nedochází, chce dnes zavést pravidelné vykazování všeho možného, aby firma draze dokazovala, že nespáchala ten zločin, že byla efektivnější než ostatní. Protože nový návrh solárních dotací má trestat efektivní firmy a odměňo‑ vat ty, které si co nejvíce zvýší náklady.
A to není nic jiného než návrat o 50 let zpátky – a je jedno, jestli do tehdejšího Zápa‑ du nebo Východu. Komunistické plánování v Československu také perverzně motivovalo, aby se nešetřilo, a naopak při výrobě zkonzumovalo co nejvíc materiálu. Po sovětském vzoru „čím více tun oceli má v sobě, tím lepší je to žigulík“.
Na jednu stranu vláda správně volá po zvyšování efektivnosti na každém kroku. Na druhé straně chce odhlasovat, abychom se k blahobytu nikoli „proškrtali“, ale abychom věci vyráběli tím co možná nejdražším způ‑ sobem. Čím více toho firma „rozfrcá“, tím více ji stát odmění. Nic perverznějšího snad ani nelze vymyslet.
