Vláda odmítla rozhodnout o euru. Jeho přijetí by Česku stejně nepomohlo

Fialova vláda bez bouřlivějšího odporu veřejnosti zametla euro definitivně pod koberec. Definitivnost se ale týká výhradně mandátu stávajícího kabinetu, který příští rok končí. Ačkoli by v případě vládního souhlasu se zahájením procesu přistoupení k euru rozhodně nedošlo k rychlému nahrazení tuzemské měny evropskou, má tato záležitost významný přesah do aktuálních problémů. Zejména špatného stavu i pesimistických výhledů vývoje ekonomiky, a s tím souvisejících mezd a platů. 

Článek vyšel na webu Info.cz.

Není jisté, kdy a zda vůbec se některá příští politická reprezentace odhodlá vydat na cestu k euru, jisté je ale to, že platy v eurech by lidem názorně ukázaly, jak dalece jejich příjmy pokulhávají za vyspělejšími státy EU a jak málo se Česko za dobu členství v EU přiblížilo k nejbohatším zemím.

Kabinet Petra Fialy (ODS) rozhodl, že nebude podnikat jakékoliv kroky k přijetí eura – oznámil ministr financí Zbyněk Stanjura. Opětovně tak bylo odloženo plnění článku přístupové smlouvy, k němuž se naše země zavázala při vstupu do EU před dvaceti lety. Rozhodnutí bylo pomyslně „přenecháno příští vládě“. 

Je možné, že Česko to bez eura „doklepe“ i po celé jedno čtvrtstoletí evropského členství, nebo ještě i déle. Lze to predikovat z dosavadních průzkumů preferencí, v nichž strany nepodporující přijetí eura (ANO, ODS, SPD) mají v součtu silnou pozici. 

Odpůrci eura si nyní mohou s úlevou oddechnout, neboť opuštění koruny se nerýsuje ani na vzdáleném obzoru. A za „nerozhodnutí“ o euru nemohou Fialův kabinet kritizovat snad ani zarytí příznivci společné evropské měny. Česká republika se dnes nachází ve složité ekonomické (potažmo i politické) situaci a strany vládní čtyřkoalice ztrácejí v průzkumech na „protievropské“ ANO tak těžce, že zametení eura pod koberec bylo nyní zřejmě jediným schůdným (ne)řešením.

Vláda má před sebou nespočet aktuálnějších trablů a otevírat Pandořinu skříňku s eurem by jen přililo další výbušnou vodu na Babišův mlýn. Každopádně, v době vstupu Česka do Unie v roce 2004 asi jen málokdo předpokládal tak dlouhou dobu bez eura. 

Opětovné strčení hlavy do písku před rozhodnutím o euru má přinejmenším jednu zásadní spojitost se žhavou přítomností. Najdou se totiž i vládní politici domnívající se, že právě přijetí eura by Česku pomohlo posílit ekonomiku a zvýšit reálnou úroveň platů, resp. mezd. 

Konstatujme rovnou, že souvislost s kauzou premiérem Fialou vyhlášeného pokusu o platové dostižení Německa či Rakouska je jen velmi volná – nebylo nikdy nikým explicitně řečeno, že právě zavedení eura by nám během pěti let zaručilo dostihnout ve mzdách tu či onu zemi.

Je proto zajímavé, jak předseda čím dál silnějšího vládního STANu Vít Rakušan ve svých reakcích vytváří dojem, že právě přijetí eura by mohlo být klíčem vedoucím k urychlení tempa „platového dohánění“ zemí typu Německa či Rakouska, v nichž lidé v průměru nadále pobírají výrazně vyšší reálné výplaty než u nás. 

Zvláště když nyní vyšlo najevo, že pomyslné mzdové nůžky zůstávají stále hrozivě rozevřené a situace se navíc spíše zhoršuje v náš neprospěch. Fakta nepotvrzují, že by právě – zatím zcela hypotetické – přijetí eura v ČR mělo či mohlo být faktorem, který by naší zemi dodal rozhodující impuls v závodě o výkonnější ekonomiku a vyšší mzdovou úroveň. 

Shodou náhod vešla nyní v širší známost studie Institutu hospodářské politiky Lipské univerzity, z níž vyplynulo, že k ekonomickému (tzn. i platovému) sbližování zemí patřících do eurozóny ve skutečnosti nedochází, ba právě naopak. Podle studie se ekonomické rozdíly mezi zeměmi, jež jako svou měnu používají euro, neustále zvětšují a v posledních letech (od roku 2019) dokonce ještě více než dřív. 

To je nepochybně zneklidňující a pro mnohé asi i překvapivé zjištění. Všeobecně se totiž předpokládá (respektive možná až dosud mylně předpokládalo), že právě přechod na společnou měnu by měl vést k ekonomickému sbližování eurozemí; pochopitelně, myšleno na čím dál vyšší, téměř až k ráji se blížící úrovni.

Realita se evidentně odmítá řídit ideovými předpoklady tvůrců a zastánců eura. Z uvedené studie se prostou logikou dá vyvodit jasný závěr: euro samo o sobě není všelékem na ekonomické problémy a nedokáže – jako mávnutím kouzelného proutku – vyčarovat průkazný (výhradně s eurem spojený) ekonomický vzestup země, jež přistoupila do měnové unie. 

Na druhou stranu nelze ani dovozovat a zobecňovat pravidlo, že přijetí eura musí ekonomikám vysloveně ubližovat, respektive zhoršovat jejich vyhlídky a zpomalovat tempo dohánění těch vyspělejších. Prosperita té které země je prostě založena na tisíci jiných (makro)ekonomických, polických, regulatorních a jiných faktorech, než je samotná měna. 

Ostatně – a jistě ne pouhou shodou náhod – patří mezi nejbohatší evropské země Švýcarsko a Norsko, které nejsou členy Evropské unie. Navíc existují i příklady nahrávající dojmu, že přijetí eura v ekonomicky slabších (či postkomunistických) zemích může mít vysloveně neblahé důsledky.

Učebnicovým případem je těžká dluhová krize (2009–2018) v Řecku, která je přímo spojována s negativními dopady zavedení eura v v roce 2001. Namátkou a „ze slušnosti“ je na místě připomenout třeba i efekt zdražování spojený s přeceňováním zboží při přijetí eura, k němuž docházelo například na Slovensku či v Chorvatsku.

Tak či tak, závěry zmiňované studie jen dokládají to, co postupně přestalo být veřejným tajemstvím – totiž, že euro je dominantně politická konstrukce. Dalo by se vzletně říci, že bylo vytvořeno jako honosný oltář, k němuž se příznivci Evropské unie modlí, aniž by bylo prokázáno, že tento jejich svatý grál s údajně zázračnými schopnostmi a účinky pro ekonomiku vůbec existuje.

Ani sebekrásnější oltář nemůže zaručit prosperitu, natož vzájemné sbližování úrovně ekonomik, které jsou ve své podstatě, historii a v nespočtu aspektů velmi odlišné. Je proto zřejmé, že případné zavedení eura v Česku by nepřineslo ekonomickou spásu a samo o sobě by nemohlo vyvolat platový skok směrem nahoru. Pokud ovšem neuvažujeme skok, jehož strůjcem by byla vysoká inflace a umělé navyšování mezd dosahované litím – na dluh a na úkor budoucnosti získaných – stovek miliard korun či eur do nevýkonné ekonomiky.

Další dočasné odložení „kauzy“ euro v Česku je tak nutno brát jako (i když možná jen chimérickou) šanci udržet si i na pár dalších let relativní měnovou nezávislost, a tu využít ku prospěch dynamičtějšího rozvoje.

Existuje však jeden zřetelný a srozumitelný hypotetický „přínos“, který by zavedení eura v Česku mohlo mít: Pokud by naše země přijala euro a lidé by dostávali výplaty ve společné unijní měně, pak by tuzemští obyvatelé na vlastní oči mohli ještě názorněji – bez nutnosti přepočítávat proměnlivým kurzem – sledovat a chápat, jak vesmírně vzdáleny jsou jejich platy a mzdy vyspělejším zemím Evropské unie. A tedy, jak málo se Česko za 20 let členství v EU přiblížilo k životní úrovni Západu. Který – nepřekvapivě – nemíní čekat na to, až jej doženeme.