Vykradli byste banku, když to nezjistí? Jak na otázky při pracovním pohovoru
Na zajímavý případ, kdy se zájemci o práci nevyplatilo mluvit pravdu u přijímacího pohovoru, upozorňuje advokát Tomáš Procházka ze společnosti Aegis Law.
„Mladík z Moravy se zaregistroval v evidenci úřadu práce jako nezaměstnaný. Úřad se mu snažil najít pracovní uplatnění z evidence volných pracovních míst. Poslal ho po čase na pohovor na administrativní pozici do jedné firmy na Prostějovsku. Mladík na pohovor přišel, ale zaměstnavateli rovnou sdělil radostnou novinu, že byl od září přijat do prezenčního studia na filozofickou fakultu,“ popisuje Procházka.
Zaměstnavatel o něj ztratil zájem a informoval o tom úřad práce s tím, že s kandidátem „není možná dlouhodobá spolupráce“. Úřad ho tak vyřadil z evidence, protože mladík svou upřímností zmařil možnost zprostředkování vhodného zaměstnání. Úřad to zdůvodnil tím, že žádný zákon neukládal uchazeči povinnost informovat zaměstnavatele o budoucích studijních plánech.
„Mladík se bránil, že je podle něj správné říkat pravdu a být transparentní i u přijímacího pohovoru. A neměl by být trestán vyřazením z evidence úřadu práce za to, že u pohovoru sdělil pravdivou informaci. A není podle něj správné, aby ho úřad nutit potenciálnímu zaměstnavateli podstatné informace zamlčovat,“ popisuje advokát.
Případ se dostal ke Krajskému soudu v Brně. Ten vyšel z toho, že se úřad práce má podle zákona snažit lidem najít práci přinejmenším na tři měsíce. A zaměstnavatel se nesmí uchazečů ptát na jejich studijní plány, protože nejde o informaci bezprostředně související s výkonem práce.
Nicméně mladík měl podle soudu povinnost potenciálního zaměstnavatele přesvědčit, že jeho budoucí studium bude slučitelné s výkonem zaměstnání, aby v práci alespoň ty tři měsíce vydržel. „A protože žádné přesvědčování neproběhlo, dal soud za pravdu úředníkům,“ doplňuje Procházka.
Podle něj lze z případu vyvodit tři závěry:
- Že se zaměstnavatel nesmí ptát na budoucí studijní plány uchazečů.
- Může odmítnout uchazeče kvůli studiu – není to zakázaný diskriminační důvod.
- A pokud se kandidát na pohovoru moc rozpovídá, může si tím dost uškodit, protože přijde nejen o práci, ale i o podporu v nezaměstnanosti.
Kdy místo pravdy říci, co chce personalista slyšet
Personalisté to ale vidí trochu jinak. „Domnívám se, že je správné, že uchazeč sdělil firmě, že plánuje nastoupit na studium a že není špatné, když zaměstnavatel, který hledá plně dedikovaného zaměstnance, do kterého plánuje dlouhodobě investovat, dá přednost jinému uchazeči, kde vidí větší pravděpodobnost návratnosti investovaných zdrojů,“ říká Jiří Halbrštát, ředitel náboru a marketingu personální společnosti ManpowerGroup.
Podle něj otevřeně přiznat různé skutečnosti sice může znamenat nižší skóre na pohovoru, ale zabrání to pozdějšímu rozčarování a zklamání na obou stranách.
„Etickou hranici mezi tím, jaké skutečnosti při hledání práce zamlčet, si musí každý stanovit sám. Hodně se diskutuje o tom, jestli je neetické například zamlčet těhotenství nebo zdravotní omezení. Někteří uchazeči ve věku nad 50 let, kdy se velmi často objevuje diskriminace kvůli věku, neuvádí věk na životopisu z obavy, aby nebyli automaticky vyloučeni,“ zmiňuje příklady z praxe Jiří Halbrštát.
Na pracovních pohovorech se kandidáti mohou setkat z různými záludnostmi, které si na ně personalisté nachystají. A někdy je lepší na otázku odpovědět slovy, které chtějí náboráři slyšet.
Řada uchazečů například pohořela na často se objevující otázce: „Vykradl byste banku, kdybyste na sto procent věděl, že se o tom nikdo nikdy nedozví?“
„Tato otázka je typický příklad behaviorálních a etických testů, které mají odhalit nejen morální kompas kandidáta, ale také jeho schopnost přemýšlet pod tlakem. Tyto otázky jsou na pohovorech stále populárnější, protože personalisté jimi testují nejen integritu, ale i kreativitu a schopnost improvizovat,“ říká Halbrštát.
Právě u těchto typů otázek podle něj neexistuje jedna správná odpověď, ale spíše odpověď, kterou personalista chce slyšet. „A to je zásadní rozdíl, který si kandidát musí uvědomit,“ vysvětluje Halbrštát.
Personalista podle něj očekává, že uchazeč odpoví něco ve smyslu: „Ne, nikdy bych to neudělal, protože to odporuje mým hodnotám.“
„Taková odpověď naznačuje, že kandidát má pevné morální zásady a jedná eticky bez ohledu na okolnosti. Pokud by však někdo odpověděl, že by banku vykradl, protože absence následků ospravedlňuje špatný čin, automaticky se v očích personalisty diskvalifikuje – vnímaný je pak jako někdo, kdo by mohl být nečestný nebo riskantní, když by měl pocit, že to projde bez následků,“ dodává expert z ManpowerGroup.
Zaměstnavatelé testují loajalitu a diplomacii
Další záludné otázky, u kterých by kandidáti měli zvážit, jak správně odpovědět, mohou vypadat takto:
„Jaký je váš největší neúspěch?“ Tato otázka je klasickým testem sebereflexe a pokory. Kandidát by se měl vyhnout odpovědím, které ho staví do špatného světla, ale zároveň by neměl působit, že se snaží skrýt své chyby. Vhodná odpověď by měla zahrnovat reálnou situaci, kterou však kandidát dokázal překonat, poučil se z ní a získal cennou zkušenost. Například: „Jednou jsem špatně odhadl časový plán projektu, což vedlo k prodloužení termínu. Ale od té doby jsem se naučil lépe plánovat a komunikovat s týmem, abychom podobným situacím předešli.“
„Proč jste odešel z předchozího zaměstnání?“ Tady personalisté podle Jiřího Halbrštáta testují loajalitu a diplomacii. I když by kandidát mohl mít vážné důvody, jako například špatné vztahy na pracovišti nebo nespokojenost s vedením, je lepší tuto pravdu neříkat přímo. Doporučuje odpovědět třeba takto: „Hledal jsem příležitost rozvíjet své schopnosti a cítil jsem, že v předchozím zaměstnání jsem už dosáhl všeho, co bylo možné.“
„Jaké jsou vaše slabé stránky?“ Podle Jiřího Halbrštáta je to jedna z nejzáludnějších otázek vůbec. „Personalista zde čeká na to, že kandidát ukáže sebereflexi, ale zároveň nechce slyšet odpověď, která by ho diskvalifikovala. Ideální strategií je použít slabost, která ve skutečnosti neohrožuje výkon na dané pozici, a ukázat, jak na ní kandidát pracuje,“ říká. A nabízí odpověď: „Mívám někdy tendenci být perfekcionistou a věnovat až příliš času detailům, ale naučil jsem se lépe volit priority a soustředit se na to, co má skutečně význam.“
„Co byste udělal/a, kdyby váš kolega ve firmě kradl?“ Toto je další etická otázka, která testuje, zda kandidát upřednostní loajalitu k firmě před loajalitou ke kolegovi. Zde personalista očekává odpověď, že kandidát by se zachoval podle pravidel společnosti, tedy nahlásil situaci příslušnému nadřízenému nebo oddělení lidských zdrojů.
Otázky, které jsou tabu
Podle Petra Doudy z personální společnosti Randstad jsou otevřenost a upřímnost na pohovoru důležité. Nicméně připomíná situace, kdy kandidát není povinen odpovídat. „Správná míra otevřenosti je individuální a záleží na situaci, ale vyplatí se rozlišovat mezi informacemi, které jsou pro pozici relevantní, a těmi, které s výkonem práce nesouvisí,“ říká.
Kandidát by podle něj měl jednoznačně a upřímně sdílet informace o svých dovednostech, dosavadních pracovních zkušenostech a dosaženém vzdělání. „Zamlčovat nebo zkreslovat tyto údaje se nevyplácí, zaměstnavatel si je může ověřit,“ varuje Douda.
Zaměstnavatelé také ocení nadšení kandidáta pro obor nebo firmu, kde by chtěl působit. „Projev opravdového zájmu zanechá dobrý dojem,“ tvrdí Douda.
A co si naopak kandidát může nebo dokonce má nechat pro sebe?
- Těhotenství. Kandidátka není povinna informovat o svém těhotenství. Pokud by se zaměstnavatel na tuto skutečnost přímo dotazoval, může se jednat o diskriminační otázku.
- Věk. Uvádění věku není povinné, stále častěji se v životopisech datum narození vynechává. Věk by neměl být rozhodujícím kritériem, důraz má být kladen na dovednosti a zkušenosti.
- Zdravotní problémy bez vlivu na výkon. Pokud zdravotní stav kandidáta nijak neomezuje jeho schopnost vykonávat pracovní úkoly, nemusí o něm zaměstnavatele informovat. Zaměstnavatel by měl být obeznámen pouze se zdravotními omezeními, která vyžadují zvláštní úpravy pracovního prostředí.
- Osobní plány. Informace o osobních plánech, jako jsou zakládání rodiny, stěhování nebo další vzdělávání, si kandidát může nechat pro sebe, pokud nejsou relevantní pro pozici, o kterou se uchází.
„Během pohovoru náborář nesmí klást otázky, které se týkají věku, těhotenství, zdravotního stavu, pokud není přímo relevantní k výkonu pozice, sexuální orientace, rodinného stavu nebo náboženského přesvědčení. V některých zemích jsou tyto otázky považovány za diskriminační a nezákonné, kandidát tedy není povinen na ně odpovídat,“ dodává Douda.
Kateřina Hovorková
Sdílejte článek, než ho smažem
Vytisknout
Celý článek zde | Podnikání za 500 Kč ? – ANO