Za pět let třetina pryč. Stát přichází o příjmy ze spotřební daně, podle ekonomů přitom zbytečně
Reálný příjem ze spotřebních a energetických daní se od roku 2019 propadl o 47 miliard korun. Ukazují to data ekonomů z Centra veřejných financí z Univerzity Karlovy. A jaký je důvod? Chybějící valorizace a velké množství výjimek v sazbách DPH. U pohonných hmot se příjmy do státní pokladny snížily o 33 procent, z daně z tabáku o 29. U alkoholických nápojů přišel stát oproti roku 2019 o 19 procent.
Podle ekonomů z Centra veřejných financí je systém veřejného financování v Česku nastavený nesystémově a krátkozrace. „Aby se něco změnilo ve veřejných financích, musí se změnit celý systém,“ myslí si expert na státní rozpočet Aleš Bělohradský. Státem, jemuž se podařilo přenastavit veřejné financování tak, aby odpovídalo moderním potřebám, je podle něj Rakousko. „Pochopili, že systémová změna nemá být jen o politice.“
Tuzemští ekonomové proto přišli s desaterem, ve kterém navrhují například zavést automatickou valorizaci spotřebních daní a environmentálních poplatků, jako je daň z vozidel s vysokými emisemi.
Stát by měl podle nich dál narovnat zpoplatnění emisí z různých fosilních paliv nebo zkrátit seznam zboží a služeb v nízké sazbě DPH. Od prvního ledna loňského roku jsou pro daň z přidané hodnoty sazby dvě, a to základní 21procentní a snížená 12procentní, kam spadají potraviny, léky nebo kojenecká výživa.
Podle ekonomky Markéty Malé ale u některých položek chybí kvalitní argumentace toho, proč je stát jakým způsobem daní, a ve snížené sazbě se navíc objevuje velké množství výjimek. Jeden příklad za všechny: zatímco na většinu nápojů podávaných v restauracích platí základní sazba daně 21 procent, kohoutková voda patří do snížené dvanáctiprocentní sazby. To stejné platí pro mléko, kefíry nebo rostlinné alternativy ze sóji nebo mandlí. Do nižší sazby dál patří i časopisy nebo noviny, naopak knihy jsou od daně z přidané hodnoty v Česku osvobozené zcela.
Deset korun už není, co bývalo
Za litr benzinu Češi na spotřební dani platí od roku 2010 necelých 13 korun, za naftu od roku 2002 dokonce 10 korun. „Je přitom jasné, že těch deset korun v roce 2002 byla úplně jiná částka než dnes,“ vysvětluje Janský. „Dalším příkladem je zpoplatnění emisí skleníkových plynů: v současnosti za emise musí platit velké elektrárny a teplárny, nicméně emise z vytápění v domácnostech nebo ze silniční dopravy zpoplatněné nejsou,“ píší ekonomové ve zprávě, která má politikům pomoci najít shodu na modernizaci českých veřejných financí.
„Nechceme, aby se kolem státního rozpočtu a veřejných financí řešil stále jen deficit. Ne že by schodek nebyl důležitý, ale důležitější než jeho výše je to, na co peníze jdou,“ zdůrazňuje Janský. Jako jeden z příkladů špatného dosahování cílů uvádí školství a vědu, které jak vláda současného premiéra Petra Fialy (ODS), tak jeho předchůdce Andreje Babiše (ANO) označovala za své priority. Investice do Česka jako znalostní ekonomiky přitom reálně klesají.
Otloukánek státního rozpočtu? Vzdělání
Vzdělání a výzkum měly být hlavním hnacím motorem, jak dostat Česko do roku 2040 mezi deset ekonomik EU s nejvyšším HDP na hlavu. Vláda to slibovala v hospodářské strategii z loňského října.
Do rozpočtu na školství sice zamířilo o skoro 22 miliard korun víc než loni a výdaje na vědu a výzkum a inovace meziročně vzrostou o 3,7 miliardy, ekonomové z Národní ekonomické rady vlády (NERV) ale upozorňují, že tyto hodnoty jsou pouze nominální – a do vzdělávání a inovací tak letos reálně zamíří méně peněz než loni. Podobné trendy potvrzují i ekonomové z Centra veřejných financí, podle kterých se výdaje na vědu a výzkum ve veřejném sektoru reálně snížily o 10 miliard korun.