S inovacemi lidé o práci nepřijdou, nové technologie ji ale změní k lepšímu
Odvěká otázka, která nás ale po desítky tisíc let nemusela tolik trápit. Teprve s průmyslovou revolucí jsme se začali vážně ptát, jestli nám stroje neberou práci a v konečném důsledku všechny ty vychytávky, které mají náš život usnadnit, nám ho nekomplikují. Paradox technologií, dalo by se to nazvat. Individuálně nám život zlepšují, ale když se podíváme z ptačího pohledu makroekonoma, možná bychom se měli lépe bez nich. Jenže podle dat to vypadá, že je opak pravdou. Ne snad že by technologie nepřinášely různé výzvy a problémy, ale ta hlavní a nejhlasitější debata, zda jsme to my versus stroje, anebo jestli jsou nám stroje užitečné, se zdá být vyřešena. Prozatím.
Pojďme se vypořádat s odpůrci strojů hned v úvodu jednoduchou statistikou. Nikdy nás na planetě Zemi nebylo víc. Je nás 8,1 miliardy a na celém světě je nezaměstnaných jen lehce nad 5,1 procenta z těch, kteří práci hledají a mohou ji vykonávat. Alespoň za dobu, kdy něco takového vůbec dávalo a dává smysl měřit, je to nejmenší naměřené číslo v historii.
Je možné, že byla v roce 1200 nezaměstnanost menší, ale to nás tu bylo 360 milionů, 22krát méně než dnes. Kdyby snad někdo řekl člověku z té doby, kolik technologií budeme mít za 824 let a kolik nás bude chodit po světě, asi by si onen muž či žena z roku 1200 nedokázali ani náhodou představit, jak je všechny uživíme. A považte, ve většině je uživíme. Jen si představte ten rozhovor, jak takové věci vyprávíte Přemyslu Otakarovi I.
Je tedy více než zjevné, že nejrychlejší pokrok v dějinách nám práci nevzal. To by jako důkaz pravděpodobně stačilo. Nezapomeňme ho podpořit tím, že se tak stalo v éře rekordního růstu populace. To by mělo stačit dvojnásobně. Jenže: tkalcovské stavy a lokomotivy sice zastaly část manuální práce, ale vytvořily také nová pracovní místa ve službách. Dá se to samé říct o kvantových počítačích a umělé inteligenci? Není to tentokrát konečně všechno jinak?
Do budoucnosti samozřejmě nikdo nevidíme, ale určitou útěchu nám můžou nabídnout zkušenosti. Ta historická říká, že jsme se poprali i s jinými revolučními technologiemi. Nemusíme srovnávat umělou inteligenci s ruchadlem, ale zvládli jsme třeba masové přijetí internetu. Mobilních telefonů. Sociálních sítí. Naše peníze najednou přestaly být fyzické a jsou skoro všechny digitální. Létáme a jezdíme automobily. To nejsou malé změny, a pokud si někdo nepředstaví pod umělou inteligencí třeba systém Skynet z filmového Terminátora, je to srovnání, které nám může vlít optimismus do žil.
A možná si klademe úplně špatnou otázku. Proč se ptát, zda nám technologie vezme práci? Není lepší se ptát trochu obecněji: jak technologie změní naší práci?
To je totiž přesně to, co jsme viděli v minulosti. To, co by český rodák a jeden z nejcitovanějších ekonomů všech dob Josef Schumpeter nazval tvořivým ničením, kreativní destrukcí. Nešlo jen o zánik a vznik pracovních míst, součástí procesu byla i změna, jak pracujeme. Přesunuli jsme se ze zemědělství do průmyslu a z průmyslu do služeb. Z polí do továren a z továren do kanceláří. Díky technologiím se nám podařilo zlepšit náš život nejen v pozici spotřebitelů, ale i pracujících.
Ani tentokrát tomu nebude jinak. Nové technologie změní společnost, ale uvolní také práci k produktivnějšímu, dodnes nepoznanému užití. Ostatně už to není ani hypotéza, ale proces, který se děje. Demokratizace umělé inteligence už začala proměňovat trh práce, zlepšovat naše životy, v globálním vyjádření přitom žádný prudký nárůst nezaměstnanosti nevidíme. A s největší pravděpodobností ani nenastane.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha